Strom života

Tak obrazotvorně nadaný Terrence Malick zašel zase o trochu dál a ještě výrazněji procvičil divákovu trpělivost. Místy extrémně pomalý a minimálně dialogový počin láká na kameru Emmanuela Lubezkiho, hudbu Alexandra Desplata, herce Brada Pitta, Seana Penna nebo stále zajímavější Jessicu Chastain a je aktuální v jakékoliv době. Každopádně věřím, že někde mohli z kina odcházet diváci po desítkách, protože režisérského samorosta Malicka je velmi obtížné dešifrovat a mnozí ho zcela jistě (a možná místy i po právu) budou vinit ze samoúčelnosti a kýče. Zbožňuju Tenkou červenou linii i Nový svět, i tady je uznávaný i proklínaný tvůrce pokorný, pyšný, troufalý, hrdý, kašlající na diváka, jdoucí svou vlastní cestou, kterou nikomu nedá. Své nejnovější dítko rámuje do stvoření i zániku světa, odevšad jsou slyšet šeptavé vnitřní hlasy postav, promlouvající k Bohu, k sobě, k druhým, chtějící pochopit, co se stalo a jak se s tím vyrovnat. S leckterými pasážemi se vyrovnávám dosud.. ale jsem za to rád!! (23.11.2011)

Z filozoficky veľmi hlúpych premís o "ceste prírody" a "ceste milosrdenstva", postavených do antitéz, vytrieskal Malick výborný film. A hoci záver odstrelil presne tam kam vzhľadom na predpoklady musel dospieť (a s čím nemožno súhlasiť pokiaľ nezdieľate minimálne deistický pohľad na svet), ide o výnimočné dielo s typickými Malickovými trademarkami. Kamera roka a to bez debaty a Vltava vládne! 10/10 (12.12.2011)

Vizuálně čarovně krásné rozjímání nad... Ne, neoznačil bych Strom života za rozjímání nad životem, Bohem a vším jsoucnem. Rozhodně ne ve smyslu všeobsažnosti. Na modelu jedné rodiny a jednom kategorickém vztahu otce a syna nám Terrence ukazuje, ne až tak širokou optikou, určité aspekty dospívání, učení se o životě a možnost obrátit se k Bohu. Je to jeden z úhlů pohledu, jedna alternativa, jeden výklad. Nevidím v tom spásu všeho lidstva, či příběh svou monumentálností překonávající strom v zahradě O’Brienových. Asi největší přednost filmu spatřuji v tom, že Malickova bezbřehá péče o vizuální stránku a promyšlený střih (sestavení a celková kompozice filmu) zpřístupňuje toto lehce filozofické, artové dílo širší veřejnosti. "Forma" (chápejme jako vizuálno) zde jednoznačně obohacuje a rozšiřuje "obsah" (chápejme jako sdělení filmu), jinými slovy film vypráví obrazem, není to tak, že by Malick samoúčelně masturboval za kamerou... 6/10 (16.07.2013)

33 let práce... neuvěřitelné... na jednu stranu jsem uchvácena alegorickou prosluněnou kamerou, ale značně zachmuřena stylizací lidství do jedné americké patriarchální rodiny, kde je otec generálem a matka němou utěšitelkou. Kdyby si Malick hned od počátku udržel nastavenou audiovizuální levitaci, mohli jsme hlasitě plesat. Ano, asi takhle nějak by se dal zachytit život, tak široce, tak neuspořádaně, tak krásně. Ovšem pominula bych právě tu humanitní složku, jelikož je troufalé a až urážlivé nacpat člověka do jedné fordovské rodiny. A není to trochu rouhání střídat evoluční záběry o vzniku života se životem represivní křesťanské rodiny? Bůh nebo Darwin? To je otázka, která ovšem není v dnešním vědecky orientovaném světě příliš výstižná a dostačující. Pro mě, jako pro ateistu, stála krása života ve stínu křesťanství a imperialistické morálky. (18.12.2011)

Pozn.1: Strom života jinak. Thérèse, mladičká karmelitánka v pravé části obrazu, umírá na tuberkulózu. Krátce před smrtí jí jedna z řádových sester přinese ukázat maličkou žabku. Co všechno se v ten krátký okamžik odehraje. Proč k ukázání zázraku stvoření potřebuje jeden tak málo a druhý tak mnoho? Ale není právě tohle umění? (Thérèse, Alain Cavalier) - - - Pozn. 2: Lze stvoření prezentovat sledem záběrů, které ve své stroze technické dokonalosti zbavují předmět své bytostnosti? Je lístek stromu v Malickových záběrech stále ještě listem nebo jen abstrahovanou a tudíž pouhou reklamou na krásu? Malick selhává proto, neboť ukazuje estetično, o kterém se (snad i jaksi morálně) nepochybuje: drobná dětská nožička v rukou dospělého. Obdoba tohoto. Ze stejného důvodu volí z vážné hudby to nejtypičtější. Vybírá pouze prověřené pasáže Goreckého, Holsta, Smetany, Bacha a dalších známých jmen. Toť ona uznávaná krása, která se v této leporelovosti stává nudnou fasádou. Záběr na žabku jako synekdochu života na jeptiščině prstě Cavalierova filmu je překvapivý ve své milé komičnosti, ale právě proto a v kontrastu k umírající Thérèse dětsky čistý. Největší paradox Stromu života je, že skutečný život v jeho záběrech chybí. Vše je uhlazené a příliš usazené na patřičném místě. Zlo je zlem, dobro je dobrem, krása je krásou. Označující odkazuje opět na označují, nikoli na označované, o kterém bychom ve chvíli, kdy se nám umělecky ukazuje, neměli ještě nic vědět. Díky tomu se nacházíme v říši vyprázdněných simulaker. Malickův film je krotce loyální, nikoli otřásající a pouze nás utvrzuje v tom, o čem předpokládá, že již máme předem jasnou představu. Jen je nám to předkládáno v extrémní formě rozvolněné spirituální atrakce, která je pak jaksi omluvou pro onen zhusta nekritický přístup. Je v tom snad i jakýsi narcisismus nás samých podléhat již ověřené hezkosti. Diváka uklidňuje, když může jít po již vyšlapaných stezkách a bez obav se rozhlížet po skanzenu mrtvé krásy, kterou mu Malick ukazuje. Jeho kamera však klouže po povrchu, nikde se nazastaví, nehledí. Nejde jí o dinosaury, mlhoviny, stromy či o prastaré jakožto mýtické. Místo toho se snaží zkonstruovat jakýsi vlastní hymnický übermýtus pokřesťanštělé Gaii/rajské zahrady (mýtus v Barthesově smyslu: "Nedefinuje se [mýtus] předmětem svého sdělení, ale tím, jakým způsobem toto sdělení vyslovuje") a všechno je pak pouze účelově předvedeno kvůli měřítku, aby takříkajíc srazilo na kolena a diváka manipulativně vykolejilo z jeho kritického uvažování (a jak píše trefně MarJel z opačného horizontu "v televizi nebo na počítači by Strom života nefungoval"). Malickovu filmu, byť to tak na první pohled nemusí vypadat, schází pokora. Pokora před věcmi světa, o které mu jde, které však v jeho podání vystupují zbavené svojí duše. (28.12.2011)