Poryv

Filip Renč pod tíhou medaile selhal, a to i přes fakt, že měl dostatečnou finanční injekci a silný příběh. Pavel hákový Kříž je nechtěně vtipný ještě víc, než byl památný El Bunda v roli detektiva v thrilleru Sběratel kostí. Ovšem ta pravá zabřichopopadací scéna přijde až ve chvíli milostné scény Lídy und Josepha, kdy je spalující touha zrcadlena prvoplánovitou metaforou ohně, digitálně vytuněného hororovými grimasami obou souložníků. Konečně jsem pochopil, proč se orgasmu říká malá smrt. Za pedagogický přínos v oblasti sexuality jedna hvězda.

Rok 2006 byl pro mistra Scotta dobrý ročník, natočil totiž Dobrý ročník podle knihy Petera Mayleho Dobrý ročník. Gladiátor na bitevním poli londýnských investic, Russell Crowe, drtící soupeře na hranici pravidel, je vyrušen ze svého zápasu a povolán na francouzskou hroudu, kde kdysi trávil idylické dětství u svého strýčka. Nečekané dědictví přináší ovoce nejen v podobě révy vinné. Bezcitný byznysmen postupně nalézá smysl svého života a přináší všem nám, obyčejným lidem, poselství, že pokud máte na kontě miliony, můžete spokojeně žít s krásnou dívkou na místě, kde se dá dýchat a žít zdravě.

John Travolta, Horečka sobotní noci (1977) versus Pavel Trávníček, Taneček přes dvě pekla (1982). Vlnícím se čerticím v upnutých, blyštivých sakumpacích chybí v pekle už jen barvy měnící parkety a nad hlavami pořádná diskokoule. Pavel Trávníček se v tomhle harému ocitá sice za trest, ale jak pravil klasik: “Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?“. Zábavná nedělní studiovka, která dokonale plní účel = spokojeně trávit vepřo, knedlo a komparovat přítelkyni s Janou Paulovou.

Ten film je strašně, ale strašně zákeřný, přestože se tváří jako “kanadský rodinný film na sobotní dopoledne”. Skvadra známých herců vám totiž v počátku zamezí urychleně přepnout na jiný program a pokud tak skutečně neučiníte a dáte filmu šanci, je tu fakt velká možnost, že se do vás zakousne jak pitbull a nepustí, dokud nenaběhnou závěrečné titulky, při nichž budete cítit hřejivé teplíčko na srdíčku. Ba co víc, budete mít tendenci zamilovat se do Elizabeth Olsen a dát filmu minimálně čtyři hvězdy, jako jsem to právě udělal já. Radím vám, nedivejte se na to!

Korejské filmy jsou má krevní skupina, rejžové (nikoli od slova rýže) jsou jak barmani, co umí míchat koktejly s překvapením z nesourodých ingrediencí. Rafinovaná, surová akce balancovaná patetičností ždímající slzní kanálky, přímočarost snoubící se s neočekávatelností atakdále, atakdále. Jenže když jste režisér, který si takový recept moc dobře uvědomuje, a který se rozhodne, že zařadí z trojky na pětku a sešlápne pedál u svého Hjundé až na podlahu, najednou je všeho až příliš a z koktejlu, který vám zpočátku tak chutnal, je najednou bezedný kýbl a vy už nemůžete, protože víte, jak bude chutnat další lok.

Hodnotit Kauzy Jaromíra Soukupa je totéž, jako hodnotit jeho Arénu, Duel či Instinkty. Ony pořady, jejichž názvy jsou inspirovány koníčkem pana ředitele, boxem, totiž vznikly především pro bezbřehou prezentaci muže, který pozbyl sebekontroly a vymkl se sám sobě z rukou. Jeho verbální i gestikulační umění dává profesionální žurnalistice jeden direkt za druhým a s každým novým a novým pořadem, a bude jich jistě víc než dílů seriálu Doktorka Kellerová, se nezadržitelně blíží k finálnímu K.O., kterému zatleská nejeden Pitomio obecný.