Poryv

Televizní film, který se bojí syrovosti a naturálnosti. Nechce být pravdivý, dává přednost náznaku a opatrnosti a samotný konec stočí k tomu nejhoršímu, co si jen divák může přát, k patetické křesťanské symbolice. To, co obdivujeme u Michelangela, je zde kýčem.

S odstupem času spíše nechtěná komedie než krimi, ale nemění to nic na skutečnosti, že je to zábavné od začátku do konce.

Marná snaha, nevyšlo to. Košatý děj ubíhal jen za cenu zkratkovitého chování postav. Během prvních deseti minut se toho odehrálo tolik, jako byste zhlédli trailer k seriálu. Jindy se scénář hrnul kupředu za cenu nelogičností. SPOILER. Mladší bratr Adam nachází s Liduškou tajemnou knihu, vzrůstá napětí… v tu ránu Liduška odchází. WTF? Adam se vrací z “Krakonošova zajetí”, kde byl kvůli krádeži drahokamu. Po několika dnech si vzpomíná, že má vlastně drahokam v kabátě. Začíná kabát hledat. WTF? Ve chvíli, kdy je nezvládnutý scénář příběhu nechtěně vtipnější než postava národopisce Jiráčka, která má produkovat humor, je vám jasné, že podruhé už tuto pohádku neuvidíte.

Václav Havel je pro mnohé zde křičící pouze filtrem jejich pokřiveného svědomí, červeným hadrem bránícím hodnotit dokument jakkoliv objektivně. Pamatujte, že Václav Havel nemůže za vaše posrané životy!

Pokud vezmete vizuál Seagalovek a do scénáře implantujete velké finále komedie Sám doma, nemůže vzniknout nic, co by nevyznívalo nechtěně parodicky od začátku až po konec. Kde že jsem podobnou scénu viděl? No jo, Blbý a blbější, restaurace a srdce v papírovém pytlíku.

Dron-kýčovitý záběr, co má po 156. pohladit po srdéčku. Herci baviči-pitvořící sami sebe humorem bez vtipu. Scénář-pulzující mezi kameňákovskou řachandou a vztahovým odérem Velmi křehkých vztahů. Sečteno, podtrženo, takřka dokonalý mix dutého prázdna a zmaru.

Uměle strojené záběry jak z prken českých muzikálů tvoří s aranžovanými epizodními hereckými výstupy smrtící kombo. Pokud máte v povaze stydět se za druhé (třeba když někdo trapně tancuje na lidové veselici), při tomto filmu polezete pod stůl.

Film umělostí přímo úměrný plastické tváři hlavní protagonistky Ah-joong Kim.

Při sledování filmu člověk trpí. Trpí, protože sleduje na první pohled silný lidský příběh, který zabíjí nesoudnost a necitlivost tvůrců. Ve výsledku máte před sebou podbízivý kýč, do kterého prosakuje televizní feel. Škoda.

Marná snaha, příliš velké sousto. Výsledkem je umělý konstrukt postrádající uvěřitelnost.