Maga.Umachan

Jediná věc srovnatelná ve své velikosti s mým natěšením na tento film je moje zklamání ze zhlédnutí. Jakožto obdivovatel tvorby Quentina Tarantina jsem z jeho zatím posledního filmu měl vysoká očekávání. Bohužel jsem již ve druhém aktu začal podezřívat, že si z nás Quentin vystřelil. Místo jednoho kvalitního příběhu jsme dostali spoustu menších velmi kvalitních povídek, které ve finále na sebe nemají žádný vliv. Například celá sekvence italského filmu byla pro příběh absolutně zbytečná a jediný důvod, proč tam je, je ten, že si Quentin chtěl natočit italskou honičku. Každý jednotlivý kus Tenkrát v Hollywoodu je drahokam, který ale nedrží na jednom řetízku. V zájmu převrácení našich očekávání Quentin obětoval celistvost příběhu. Nejhorší na mém utrpení se zdá být fakt, že jsem jediný, kdo to vidí a komu to vadí.

Ruská adaptace americké klasiky „Dvanáct rozhněvaných mužů“ z mého subjektivního hlediska místy převyšuje originál. Děj se odehrává v jedné školní tělocvičně. 12 porotců má za úkol rozhodnout o osudu mladého Čečence obviněného z vraždy svého otčíma. Pokud jste viděli originál, nejspíš si říkáte, že toto bude čistá kopie s balalajkou v pozadí. Nikita Michalkov však dokázal překvapit a přednesl příběh, který, jak jsem psal na začátku, dle mého názoru vítězí nad originálem. Každý z porotců vám pootevře dvířka do složité ruské společnosti. Porotci jsou různých postsovětských národností, sociálních tříd i vyznání. Každý má svůj zajímavý příběh a svou perspektivu na svět. A jakožto kavkazský rodák velmi oceňuji respekt, se kterým Michalkov celý region prezentuje. Jeden bod ubírám čistě proto, že nejsem velký fanda lokalizací ať už filmů či seriálů.

Cesta nebo The Road je perfektní film, který doporučíte někomu, kdo je otravně zamilovaný do žánru post-apo. Brutální upřímnost a realismus, s jakým je vše podané, totálně maže veškeré naivní představy o cool postapokalyptickém světě, ve kterém byste jezdili na své motorce s kuší na zádech. Sám fakt, že nejen divák, ale i samotné postavy nemají nejmenší tušení, proč svět umírá, ještě víc umocňuje beznaděj, kterou je film prosáklý. Při prvním zhlédnutí mě u obrazovky udržela výhradně naděje na šťastný konec, který jsem oběma hlavním postavám tak moc přál. Herecké výkony všech postav jsou na nejvyšší úrovni, ale bezpochyby nejjasněji září postava Viggo Mortensena. Viggovi se povedlo perfektně ztvárnit ztraceného otce, který před synem předstírá, že ví, co dělá a kam vede cesta. Toto je podle mého názoru hlavním motorem snímku, klasická dynamika otce a syna. Podané je to natolik krásně, že jsem po prvním shlédnutí okamžitě vyrazil za svým otcem.  Hodnotím plným počtem možná neobjektivně, ale je mi to celkem jedno. Snímek mi zapadl do srdce jako chybějící kousek skládačky a tak nemůžu hodnotit jinak. Film je natočený podle stejnojmenného románu z roku 2006 od C. McCarthyho, pokud by vám nestačila dávka deprese z filmu, doporučuji si přečíst i knihu, která je dle mého názoru ještě více depresivní.

Saltburn je jeden z těch filmů, které můžete v náhodný moment zastavit, poslat aktuální záběr do tisku, zarámovat a směle si pověsit na zeď. Zejména zpočátku jsem měl problém dávat pozor, soustředit se na dialogy a přestat zírat na okolí. Z filmografické perspektivy nemůžu snímku absolutně nic vytknout Z dějové linky už tak nadšený nejsem. Když pominu perverzní scény spojené výhradně s Oliverovou vyšinutostí, tak mi chybí rozvinutí motivů postav. Skoro jako kdyby se při střihu ztratilo tak 30 minut záznamů, které by mi ukázaly, proč Oliver přirostl Felixovi tak moc k srdci, že se sním rozhodl strávit léto. Každá postava je specifická a je zajímavé sledovat, jak mezi sebou interagují. Film zajímavým způsobem prezentuje absurdnost šlechtického života v novodobém světě a zároveň dle mého názoru ukazuje ubohost "plebského" myšlení. Celkově hodnotím snímek kladně 3/5, musím ale upozornit, že na mě silně pozitivně zapůsobila vizuální stránka. Rovněž je pravda, že nejsem velký fanda přemíry zvrhlostí. Být film méně úchylný, hodnotil vyšší známkou.