Oralfabet

Z dnešního hlediska už nijak zvlášť šokující, ale pořád celkem poutavá podívaná se sedmdesátkově slizkou atmosférou. Peter Boyle se svou zdejší vizáží je asi ten nejsedmdesátkovější herec, co jsem kdy viděl. O rok později už by si ten účes nemohl dovolit. Jo a bylo to občas docela překvapivě vtipný, a ani se to nijak zvlášť nebilo s tou vážnou tématikou. 7/10

MCU REWATCH 2024: Doctor Strange pro mě bohužel napodruhé podstatně ztratil na působivosti. Ty kladné elementy, co jsem si z něj pamatoval - skvělé obsazení a vizuálně kreativní, psychedelické sekvence -  mi teď už přišly spíš jako taková zástěrka odvádějící pozornost od šedivé průměrnosti všeho ostatního. Popravdě mi to i navzdory těm několika cool trippy scénám (které doopravdy pořád fungují a jsou cool) přišlo jako jeden z nejhůř vypadajících MCU filmů. Proč je film o magickém superhrdinovi takhle tmavý a bezbarvý? A to obsazení je taky dost vyplýtvané. Tildina Ancient one je ještě docela cool, ale Rachel McAdams i Madds Mikkelsen fakt vůbec nemají s čím pracovat, o Stuhlbargovi ani nemluvě. Cumberbatch je fajn, ale ne zase až tolik charismatický, abych zapomněl na to, že se zhruba celou první půlku Strange chová jako totální kretén. Myslím, že obecně je tohle pro MCU možná nejlepší období, ale zároveň jsem zatím při svém rewatchi snad nikdy necítil, že sleduji spíš pečlivě vyrobený produkt, než film, silněji než tady. 5/10

Solidní vztahovka, která mě navzdory kombinaci hodně pozvolného tempa a ne zrovna nejskromnější stopáže bavila celou dobu. Giamatti a Hahn jsou skvělí, ale hlavně si mě tady získala pro mě dosud neznámá Kayli Carter. Super závěr. 8/10

Podobně jako nedávný beef mezi Kendrickem Lamarem a Drakem, i tenhle začal relativně nevinně, jen aby postupně přerostl v něco absolutně nepředvídatelně divokého a nemilosrdně krutého. Ale v tomhle případě taky překvapivě dojemného a podnětného. Prostě extrémně zábavná, svěží jízda s parádně napsanými i zahranými postavami, a zároveň nesmírně působivá a citlivá výpověď o předávání generačního trauma. Dlouho jsem neviděl něco, co by mi takhle perfektně sedlo víceméně každým svým aspektem. Jo a jakožto vrchní hater českých překladů názvů filmů a seriálů, musím v tomhle případě udělit pochvalu, I see what you did there! 10/10

Bože, tohle bylo otravný. Jako jo, pohodovej letní vibe, kvůli němuž jsem se na to podíval, tam asi je, ale toho není s vhodnou lokací zase až tak těžký docílit. Předvídatelná, přeslazená limonáda, která je ale zároveň plná dokonale nesympatických postav bez jakéhokoli náznaku hloubky nebo potenciálu pro zlepšení, to je mi teda kombinace. Hlavní herec postrádá jakékoli charisma, a postava, kterou hraje je zoufale nezajímavá. Když už tady na to kydám hnůj, zachovám se pěkně povýšeně a dovolím si použít citát z vlastní pět let staré recenze k (podstatně lepšímu) filmu Eighth Grade: "Vím, že když je někdo introvert, neznamená to, že ve skutečnosti nemůže být cool a zajímavý, jenže taky to rozhodně neznamená, že je cool a zajímavý automaticky prostě kvůli tomu, že je introvert..." Prostě jsem fakt nevěřil, že by se v tom aquaparku stal takovouhle legendou a všichni si ho tam zamilovali, a to, že by se bez vyvinutí jakékoli snahy zalíbil AnněSophii Robb (zvláštní jméno ke skloňování), to už je úplný sci-fi. Jakožto introvert s lehkou sociální fobií jsem se prostě absolutně necítil reprezentován, jen mě to vytáčelo. Ano, Sam Rockwell je bůh a charisma tady z něj srší na všechny strany, a táhá tenhle film z absolutní žumpy, ale jinak tady fakt vlastně nemám co chválit. Jima Rashe taky miluju (hlavně v Community), tímhle u mě ale fakt moc nezabodoval (nemyslím herecký výkon, ale tvůrčí podíl) a Nat Faxon na mě tady moc dobrý dojem neudělal - skoro čtyřicetiletý chlap, co se obsadí ve vlastním filmu do role plavčíka, co zneužívá své pozice k okukování zadků mladých holek a nejspíš si myslí, že ta postava je cool. Nemá to co říct, nemá to styl, kromě Rockwella to fakt nemá víceméně nic. A vsadil bych se, že podstatná část jeho dialogů byla improvizovaná. Mám trochu chuť tomu dát trojku jako škodolibý odkaz na Carellův úvodní monolog, ale za Rockwella a tu letní atmosféru solidní 4/10

Sexy Itálie, sexy herci ztvárňující postavy, které jsou tak akorát komplikované na to, aby mě bavilo je sledovat, jak se oddávají hédonistickým radovánkám a potýkají se se svými potlačovanými vášněmi. Luca mě poslední dobou fakt strašně baví. Čas rewatchnout CMBYN a pak kdoví? Třeba se v top10 najde místo. 8/10

Určitě nejsem připraven tvrdit, že Furiosa je lepší než Fury Road, ale hned po prvním shlédnutí jsem si docela jist, že jsem si ji já osobně užil víc. Fury Road je pořád naprosto singulární počin, dost možná nejlepší akční film všech dob, dechberoucí spektakulární podívaná atd... Ale jsem popravdě vděčný za to, že tenhle prequel dopřává taky možnost si oddechnout a hlavně toho ukazuje víc z toho fantasticky nehostinného, groteskního světa, který Miller vybudoval. Po vizuální stránce je tohle fakt lahůdka, stížnosti na CGI asi v některých místech chápu, ale mě osobně to nikdy z dění nevytrhlo ani v nejmenším, a jinak se mi spousta výjevů zaryla do paměti. Oceňuji taky drobné detaily jako přechod mezi záběry s vlasy zachycenými na větvi atd., to jsou věci, které (pokud si pamatuji) ve Fury Road člověk nenajde. ATJ nepřekvapivě skvělá, ale popravdě jsem si možná i víc užil sledování digitálně upravené miniFuriosy Alyly Browne. A Hemsworth s falešným nosem v totálním freak módu je taky parádní. Prostě moc nemám co vytknout, můžu si jen postesknout, že to asi údajně bude finanční propadák. Nemám moc rád takové ty fatalistické řeči o smrti kinematografie, sám jsem s filmy posledních pár let vždycky nadmíru spokojen, ale pokud na pokračování (nebo teda prequel) jednoho z nejoslavovanějších, nejzábavnějších a nejvíc cool filmů poslední dekády nikdo moc nechodí, je asi přece jen něco trochu v nepořádku. 10/10

Ne vždycky přímo strhující, ale celou dobu nesmírně poutavé, jednak díky lahodnému, vtahujícímu vizuálnímu provedení, jednak kvůli fantastickému Andrew Scottovi, který fakt dokáže s málem udělat hodně, a na roli Ripleyho sedí perfektně, i když je mu asi o dvacet let víc, než by mělo. Film už jsem viděl před delší dobou a všechno si z něj nepamatuji, ale ten kontrast mezi těmito dvěmi verzemi téhož příběhu je nepřehlédnutelný. Narozdíl od poměrně sympatického, charismatického Damona tady Scottův Tom působí jako absolutní sociopat bez kousku lidského citu v těle, a jeho nečitelnost jen přispívá k jeho znepokojivosti, ale i zvrácenému půvabu. Itálie je tady v černobílém podání kameramana Roberta Elswita sice nádherná a svůdná, ale taky chladná a nehostinná. Všechno působí promyšleně do nejmenších detailů, metodicky, každý záběr má svůj význam, a díky tomu je velice snadné nechat se Ripleyho sítí lží polapit. Jo a Dakota Fanning je tady taky fantastická, nevím, kdy jsem naposledy někoho viděl ztvárnit pasivní agresivitu takhle přesvědčivě. Do posledního dílu jsem uvažoval spíš o osmi, ale závěr mě přesvědčil, že si to zaslouží 9/10

Hodně zpocenej film. 8/10

Umění vyprávění příběhů pro mě spočívá především v dávkování informací. Co, kdy a jakým způsobem sdělíte svým divákům. Ve třetí sérii Twin Peaks Lynch (ať už záměrně nebo ne) konstantně testuje hranice vyprávění a využívá barvité historie světa, v němž operuje, aby mohl divácká očekávání zas a znova převracet naruby. Opět tak tvoří dílo, které se tak docela nepodobá ničemu, co vzniklo před ním, čímž na původní seriál navazuje lépe, než by to dovedl kdokoli jiný. Je to znepokojivý, mnohdy frustrující, ale pro ty, co jsou naladěni na správnou frekvenci také absolutně nádherný, povznášející zážitek. 10/10