rmar

Fenomén Most! ovládl republiku, ale nejvíce se podle mě musíme bavit my ze severních Čech, obzvláště pak lidi z Mostu. První díly úderné, vtipné, nabité hláškami, od pátého dílu se pomalu začíná uzavírat dramatický oblouk, takže vtipů a hlášek ubývá, zato se stávají výstižnějšími. Servítky si autoři neberou na žádnou z dotčených skupin – pouští se do romské menšiny (Co tady uklízíte, tady má bejt bordel, tohle je Chánov!), transsexuálů, ale i do primitivního „čecháčkovství“ (kromě Luďana reprezentováno hlavně šílenou Tondovou matkou), navíc trefně kritizuje soudobou politickou korektnost (Vždyť jsem chodil za školu a krad! Za to může systém, Franto!). Uražení jsou všichni, pobavení taktéž. Jeden z nejlepších televizních počinů za posledních X let.

Skoro bych až řekl, že Aronofsky filmařsky dospěl. Po spíše filozofické Fontáně a režisérsky nepříliš inovativním Wrestlerovi se mu povedlo upravit psychologicky depresivní styl z filmů Pí a Requiem za sen tak, aby byl „koukatelnější“. O výborném výkonu Natalie Portmanové se asi není třeba příliš rozepisovat, Oscara si rozhodně zasloužila. Geniálních filmařských metafor, kterými je film protkán, např. když se Nina dělí na dvě postavy, černou a bílou, když se před zrcadlem Nina chová jinak než její odraz atp., si možná divák všimne až při několikátém zhlédnutí. Jednoduše shrnuto: umělecký skvost, jeden z nejlepších fimů, co byl kdy natočen.

Po všech předchozcích absolutně skvělých filmech jsem od Aronofského čekal víc. Stylem se Noe asi nejvíce blíží Fontáně, bohužel zde snaha vyjádřit nějakou hlubší myšlenku (ve Fontáně otázku věčnosti života a smrti, zde zkaženosti lidstva, touhy a chtíče) selhává. Russell Crowe, Emma Watsonová i Jennifer Connellyová se sice snaží příběh táhnout herecky, ale žánrová nejednotnost tu troskotá. Kromě zmíněných hereckých výkounů nutno pochválit i vizuál filmu, byť někdy počítačová zvířata působí nevěrohodně, asi by to chtělo méně detailů. Hlavním negativem je ale zmíněný mišmaš žnárů. Buď to mělo být nábožensko-filozofické fantasy, nebo naopak trošku ubrat z fantasy stylu a přidat psychologii (jako ve Fontáně). Když je to všechno dohromady, nefunguje to tak, jak by mohlo. Potenciál byl větší, Noe je ale na Aronofského spíše podprůměr a celkově bych ho zařadil do lepšího průměru.

Pořád skvělá zábava a parta „bláznů“, kteří zacházejí na/za hranice možností dvoutaktních pokladů z NDR. Bohužel, oproti Jižní Americe (tzn. filmu Trabantem až na konec světa) mi tu chyběly například záběry z příprav/příjezdu, extrémně dlouhé čekání je tu jen naznačeno vypravěčem, a celkově vše na mě působí více zkratkovitě a méně plynule než u zmíněného filmu z Ameriky.

Udělal jsem tu chybu, že jsem nejdříve viděl seriál. Do filmu se samozřejmě nevešly všechny scény, ale zážitek jsem tím měl trochu zkreslený (přijde mi, že to extrémně dlouhé čekání ve Guyaně ve filmu vůbec nevynikne). I tak je ale perfektně vidět posun od méně ambiciózního filmu z Afriky po vyšperkované záběry a náročnější postprodukci. Opět nechyběly zábavné hlášky a chvilková napětí, co si počnou s motorkářem, kterému vypadlo uprostřed pouště rameno, navíc přibyly zábavné scénky způsobené duem polských bláznů, kteří neváhají udělat jakoukoliv kravinu.

Celý film jsem sledoval jedním dechem a skvěle se bavil. Trochu mi vadí, že tu někteří kritizují, že film málo informuje o navštívených místech, protože Trabantem napříč Afrikou není cestopis, ale road movie. Středobodem jsou proto problémy a situace na cestě, ne fakta o navštívených místech. Navíc zrovna zde se kombinuje obojí a zdá se mi, že v ideálním poměru. Film proto poučí, trochu napne, jak daná etapa cesty vlastně dopadne (i když je předem jasné, že se protagonisté do cíle dostali), a také pobaví dobrými hláškami. Ta ústřední provází celou cestu: „Když se chce, tak to jde!“

Celý film perfektní, tvorba napětí režisérsky zvládnutá skvěle (výborně vystihnuty např. migrény hlavní postavy, ačkoliv některý typ záběrů se až moc často opakuje a Scorosese si tak vytváří vlastní klišé), skvělé herecké výkony… Bohužel mi to vše pokazil konec. Chápu, že nečekaný závěr je smyslem celé pointy příběhu, ale, jak psala paní Spáčilová ve své recenzi, někdo závěr pochválí a jinému bude vadit. Bohužel patřím k té druhé skupině. Navíc jsem tak moc „žral“, že všechny doktorovy řeči jsou jen součást plánu, jak Teddyho nepustit z ostrova, že jsem pointu nejprve špatně pochopil a její správný význam mi došel až později. Jiný závěr by z Prokletého ostrova dělal skvělý psychologický thriller, kterému bych neváhal dát 5 hvězd, takhle jsem však byl nucen váhat mezi třemi a čtyřmi.

Přelet nad kukaččím hnízdem bohužel patří k těm filmům, jejichž úspěch mi přijde přehnaný. Miloše Formana si vážím za skvělého Amadea, avšak Přelet nad kukaččím hnízdem na mě, snad vyjma posledních cca 20 minut, působí jako slepenec scének bez hlubšího smyslu a výraznějšího příběhu, který by mě vtáhnul. Herecké výkony jsou sice obdivuhodné, avšak na to, že zápletka tkví v postupně se vyvíjejícím vztahu pacientů vůči dvěma takřka konkurenčním autoritám (sestra a Randle), film svým stylem utváří snad až příliš malé napětí. To se bohužel přestane dít až v závěru snímku, kdy se ke slovu konečně dostanou scény, které vystihují aktuální psychický stav postav a zároveň mají hlavu a patu. Myslím, že je spousta jiných filmů podobného žánru, které měly dostat Oscara, ale Přelet nad kukaččím hnízdem mě natolik bohužel neoslovil.

Oproti předchozím Aronofskyho snímům, kterým jsem dal plný počet hvězd, mi Wrestler přišel takový „suchý“. Režisér už si zde nevyhrává s psychikou pomocí rychlých střihů (Pí, Reqiuem za sen) či snových/surrealistických scén (Pí, Fontána). Naopak se do psychiky wrestlera na pokraji sil a kariéry skvěle vžívá Mickey Rourke, který se vlastně stává hlavním tahačem v některých chvílích depresivní a v jiných chvílích radostné atmosféry filmu. Wrestler je v porovnání s ostatními snímky podobného žánru skvělým filmem, ale přijde mi, že vůči předchozím pracem Darrena Aronofskyho mírně pokulhává, za což mu bohužel nemohu dát plný počet.

Po zhlédnutí skvělých snímků Pí a Requiem za sen jsem byl zvědav na další dílo, pod nímž je podepsán režisér Darren Aronofsky. Fontána hodně hrála na emoce, oproti svým předchůdcům však jiným zpsobem. Zatímco u Pí a Requiemu je tento divácký pocit navozen rychlými střihy a specifickým režijním stylem celkově, u Fontány ho má na svědomí zejména střídání lehce surrealistické dějové linie z budoucnosti spolu s minulostí a hlavní, současnou dějovou linkou. Toto prolínání časových rovin navíc dodalo filmu, jehož posláním je motivovat diváka k filozofickému zamyšlení se nad otázkami života a smrti, naprosto jiný rozměr. Každopádně se nejedná o film pro každého, možná proto je finanční stav filmu v mínusu. Kdo by prostě čekal lehkou oddychovku, ať se na Fontánu vůbec nekouká, nepochopil by ji.