PetrHendrix

Na svojí dobu velice zdařilá komedie, která předznamenávala postupné uvolňování politických vztahů během šedesátých let. Jistě, i zde platí, že herci i režisér se sami podíleli na celé řadě braků, avšak doba, v níž byl tento snímek natočen, přeci jenom vypadala optimističtěji a zdálo se, že se tehdejší Československo dostane až na hranici reálné demokratické republiky. Po šedesátém osmém roce se snímek dostal na index těch zakázaných, častěji známých jako trezorové, jelikož otevřeným způsobem zesměšňoval některé principy marxismu-leninismu. Nutno dodat, že děj se této nadsázky zhostil velice dobře a herci rovněž. Nadmíru dobrý výkon ve filmu předvedl i bývalý ředitel činohry Národního divadla (1956-61) Otomar Krejča, který se právě po 68" roce sám dostal na index zakázaných herců a nezbývá než konstatovat, že tento snímek mu v kádrovém posudku tehdejších Prověrek asi moc nepřidal. Faktem totiž je, že od roku 1967 si až do Listopadu 89" v žádném filmu nezahrál. Jistě za tím ovšem byla i jeho spolupráce s Václavem Havlem, kdy roku 1963 v Divadle na zábradlí režíroval jeho Zahradní slavnost. To s režisérem snímku to na rozdíl od Krejči dopadlo dobře. Čech se totiž odmítl vyhranit vůči okupaci sovětskými vojsky a v dobách normalizace šel režimu vyloženě na ruku a natočil řadu silně tendenčních snímků. Klasickou ukázkou byl těžce zavádějící film Vysoká modrá zeď (1973), ukázková budovatelská agitka, která se ještě k tomu všemu zabývá renovací stalinistických principů, což je látka vskutku pro otrlé. Z dalších, silně ideologicky přeexponovaných projektů, stojí jistě za to zmínit Akci v Istanbulu, která pojednává o nelehkém osudu komunistického infiltrátora v období studené války. Nelze než nevzpomenout na osud agenta kapitána Minaříka, jehož snaha byla později ověnčena písní Josefa Laufera, i když se jednalo o terorismus v tom pravém slova smyslu . Třetím, na poměry tehdejší normalizace vskutku povedeným snímkem, bylo povídkové drama Silnější než strach, které líčí statečnost komunistů během tří po sobě následujících dekád. Film Mezi námi zloději se tak pro jeho režiséra stal pouhým zábleskem v jinak temné tvorbě nadprůměrně nadaného režiséra. Dávám čtyři hvězdičky za kvalitu inscenace, jednu odebírám za pozdější abdikaci na specifickou podobu humoru převážné většiny štábu, který je hlavní linií tohoto snímku.

Silně depresivně zabarvený snímek s prázdným scénářem, jehož poselství mi není dodnes moc jasné. Zatímco dvojalbum skupiny mě jako třináctiletého doslova dostalo, filmu jsem už tenkrát moc nerozuměl, pokud nešlo o pasáže s krásnými animacemi a samozřejmě o hudbu, která byla dokonalá. Z filmu jsem vycítil motivy odcizení a prázdnoty, které mi postupem let stále méně zapadaly do Watersova obrazu kritiky válek, mezi nimiž ovšem vůbec nerozlišoval. Kdyby totiž tenkrát zvítězili nacisté, tak by těžko jezdil na turné po USA, která si kdysi tak pochvaloval, že je skupina absolvuje především za účelem velikého zisku, čímž na sebe Waters prozradil, že je to snob par excellence, protože byl vždy silným kritikem politiky Spojených států. Snímek později odsoudil představitel hlavní role Bob Geldof (v roli Pinka), který měl silné výhrady vůči celému procesu natáčení, kdy se děj vytvářel zčásti v průběhu realizace projektu, nehledě na to, že se mu ani nelíbil samotný výsledek. Rovněž film nezabral u odborné kritiky, i když tehdy slavil nebývale veliký komerční úspěch prodejem VHS kazet. Postupem času si z celého projektu The Wall Waters udělal svůj vlastní pomník, který do dnešních dob prožívá stejně intenzivně jako titulní postava, která v úvodu filmu tak přesvědčivě trpí následky života právě rockové hvězdy. Waters tudíž není vůbec schopný vysvětlit, na jaké straně zdi chce tedy být. Zda li na té, která jej odděluje od mas fanoušků, což jej během sedmdesátého sedmého roku vlastně inspirovalo k vytvoření celé koncepce tohoto mimořádně komerčně úspěšného dvojalba. Nebo je tím rockovým umělcem, jehož masy uznávají a z jejich podpory je tak bohatý? I přes veliké koncepční nadání tohoto baskytaristy tak můžeme dospět k závěru, že je Waters svými politickými postoji (zarytý kritik západu) úplně mimo mísu, když po celý svůj život jezdí s oblibou na veliká americká turné a postavu Pinka netrpí, ale náramně si ji užívá. Možná, že tyto jeho podivínské rozpory byly hlavním důvodem rozpadu tehdejší skupiny, která je předními kritiky označovaná za možná nejkvalitnější hudební soubor rockové historie. Dávám tři hvězdičky za hudbu, animace a jistý sentiment, kterého se vůči tomuto filmu již nikdy nezbavím. Kdyby ale film nebyl propojený s legendárním hudebním albem, jsem přesvědčený o tom, že by zapadl bez výrazného povšimnutí.

Snímek z období Třetí říše, který se pravidelně objevuje na špici dokumentárních filmů. Jedná se o jeden z nejrozporuplnějších projektů filmové historie a důsledky nacismu a koketování režisérky s ním jsou obecně již známé. Dokument se vyznačuje mistrným střihem, podivuhodnou kamerou, jejíž pohyb po kolejnicích vytváří tolik charakteristickou atmosféru filmu a sugestivní hudbou, která ovšem není nic jiného, než do puntíku promyšlený propagandistický doprovod "oněch" srazů, které později národ vybičovaly až k rozpoutání II. světové války a k vyhlazování celých etnik. Nebudu se zde pouštět do podrobné analýzy projektu, jsou to fakta známá a stále dokola přežvykovaná v řadě odborných filmových periodik či monografiích L. Reifenstahlové. Jisté nic méně je to, že režisérka měla na svou dobu neomezené možnosti technické, co do počtu lidí nevyjímaje a objemu rozpočtu konče. Je též důležité dodat, že herecké výkony a obsazení nejsou jejím výtvorem. Magičnost proto spočívá v umu démonické síly nacistického vedení. Zde tedy hlavní roli plní Hitler jako hlásná trouba a autor promyšlených gest, Goebbels jako choreograf celého průběhu a Speer jako faktický autor scény, tj. prostoru, v kterém se tato nalejvárna odehrává. Reifenstahlová samozřejmě "jenom" vytváří obraz, zachycuje realitu, či Schmittovskými slovy: stanovuje pouhou diagnózu. Magická atmosféra tak není její zásluha, všichni herci poslouchali jiného režiséra; je tedy plodem onoho zla, které v té době triumfovalo a dali mu název vůle. Děsivé na tom je, že právě proto byla Reifenstahlová až do své smrti přesvědčená o tom, že z toho důvodu nemá na všech těch hrůzách žádný podíl. Existence koncentračních táborů od února 1933 ji však evidentně netrápila ani tenkrát. Technicky vzato je to dokument nadmíru mistrný, z hlediska etiky jedna z největších zrůdností filmových dějin. Dvě a půl hvězdičky v tomto případě zaokrouhluji dolů, protože etika má větší význam než technická zručnost a řemeslnost.

V oficiálním plakátu filmu je opakovaně uváděno, že se jedná o první snímek, který se zabývá osudy členů tzv. Sonderkommand (zvláštních komand), jejichž úkolem byla faktická realizace konečného řešení (často uváděno také spojení zvláštního zacházení). Jedná se vlastně o proces holokaustu (spáleno na popel), neboli Šoa - (hebrejsky zkáza). V prvé řadě je nutné dodat, že první film to není. V roce 2001 byl natočený snímek s názvem Šedá zóna (název je spojení, které užíval ve svých knihách Primo Levi, který rovněž přežil Osvětim, i když nebyl členem Sonderkommand) s Arquettem, Keitelem a Buscemim v hlavních rolích. V bonusech k Saulovu synovi se ovšem z rozhovoru, který byl pořízen s G. Röhrigem loni v Praze, můžeme dozvědět, proč je tento projekt označován za první svého druhu. Röhrig zde poměrně dost ostře kritizuje výše zmiňovaný snímek Šedá zóna, a sice z toho důvodu, že členy Sonderkommand popisuje jako katy, kteří umožnili pekelnou realizaci konečného řešení. Stejně tak představitel Saula kritizuje některé scény, které byly v Šedé zóně a označuje je za silně zavádějící. Během rozhovoru dokonce prohlásil, že by si to s režisérem tohoto snímku (Tim Blake Nelson) za jeho přístup k celé látce vyříkal nejraději ručně. Podle mě jde o dost ostrá slova, protože Nelsonovy prarodiče utekli z Evropy právě před holokaustem. Röhrig se ovšem dopouští hrubé chyby, která jej usvědčuje z určité předpojatosti, protože Nelson pouze zpracoval divadelní hru v režii Douga Hughese. Jestli je tedy někdo vinen za zkreslující děj, tak to rozhodně není Nelson, který pouze převedl tento příběh na filmové plátno. Udivuje mě, že Röhrig, který se stále ohání detailním a perfekcionistickým přístupem, si toto nezjistil. Krom toho mi děj nepřišel jako kritika členů sonderkommand, ale jako reálný boj na život a na smrt, kdy je cílem každého prostě přežít. Saulův syn nicméně zpracovává takřka analogickou časovou linku a děj je rovněž zakončen povstáním členů zvláštních oddílů. Už to svědčí ve prospěch Nelsona, když vyvrcholením i jeho snímku bylo povstání, jehož cílem byla snaha zničit krematoria a zastavit vyhlazování. V obou filmech je rovněž popsáno, jak se členové oddílů dostávali ke střelnému prachu, který získávali z ženského tábora. Nelson navíc zachytil i neskutečně kruté výslechy a následné vraždy žen, když se esesáci pokoušeli zjistit, kdo střelný prach předává. Saulův syn je však asi opravdu originálnější v tom, jak je natočen. Záběry ve stylu počítačové hry nám velmi plasticky přibližují každodenní hrůzy spjaté s členstvím v Sonderkommandu. Doslova pekelná scéna je v závěru, kdy se Saul snaží v čerstvém transportu, který je veden k popravám v roklích, najít rabiho, aby mohl pohřbít svého syna (což ovšem není ve filmu zodpovězeno, zda se skutečně jedná o jeho dítě, i když to je vlastně jedno). Nápor transportů byl totiž s postupem spojeneckých vojsk stále více navyšován až na neúnosnou mez, kdy spalovací pece a plynové komory již nepokryly celkovou likvidaci těl. Je velice důležité, že se takové filmy točí, protože představivost lidí skrze takové snímky je usvědčena z toho, že hranice zla jsou takřka bezbřehé. Jedná se o polovinu dvacátého století, v němž se narodili všichni dospělí lidé současnosti! Saulův syn je perfekcionistický projekt s velice originální metodou vyprávění. Například záběry fotografií, které ve filmu pořizuje jeden z členů komanda, jsou takřka analogické s autentickým materiálem (porovnejte například zde -https://en.wikipedia.org/wiki/Sonderkommando_photographs), což svědčí o precizní snaze tvůrců zachytit celý děj maximálně věrohodně. Snímek podle mého názoru zůstane na dlouhou dobu nepřekonán, závěrem bych chtěl ale pouze dodat, že citace Slavoje Žižky v oficiálním bookletu přiloženém k dvd, nebo výhrady Röhriga, který ztvárnil hlavní postavu vůči snímku Šedá zóna, či poněkud zbytečný rýpanec směrem k Trumpovi (v pražském rozhovoru jej označuje jako extremistu), svědčí o tom, že tvůrci snímku tendují k levici. Možná by proto nebylo od věci, požádat je o to, aby se stejnou pečlivostí zpracovali látku komunistických gulagů, které jsou co do hrůz takřka stejné, a co do počtu usmrcených lidí dokonce ještě horší. Zajímal by mě postoj hlavního hrdiny, protože citovat S. Žižku mi v současné době přijde hodně slaboduché. Tyto postprodukční komentáře a některé údaje v oficiálním doprovodném bookletu jsou však jedinou kaňkou na vynikajícím filmu, který nemá v současné době asi konkurenci. Nemůže si ovšem nárokovat prvenství, jakožto snímek, který zpracovává holocaust ze samotného jádra celé tragédie, a sice z pohledu členů sonderkommand. A podle mě se tvůrci tohoto mimořádného filmu nejsou z tohoto hlediska schopni zříci určité ješitnosti, kterou vysoké ambice často přináší.