novoten

1. série - 60% - První díl mě nadchnul. Ironicky shazuje svoje hlavní hrdiny, opatrně dávkuje strach z neznámého a dává pocit něčeho nového. A pak se děj posune do klasických vyprávěcích postupů, forma se uzamkne v nekonečném přidávání dalších a dalších gramodeskových hitů a k radosti zůstává snad jen ta Lucy. Zbylé postavy často rozčilují nebo přímo vadí, tajemství se vysvětlují průhledným nebo očekávaným způsobem, hlavní hrdince je co chvíli připomínáno, že na povrchu se brzy začne chovat jinak než pod poklopem a popravdě na mě Fallout funguje víc jako love story nebo rodinné drama, případně jako western. Sci-fi stránku, společenskou kritiku, protiválečnou hrdost nebo odhalování stínů minulosti jsem na konci bral jen jako nutné zlo, což je u postapokalyptického výletu na pováženou. Originální ale je, takže budu na pokračování opatrně zvědav. Jen bych si hrozně přál, aby se ustálila nálada. Kombinace těžkopádných vtipů, politické satiry, přiznaně béčkového designu monster, paranoidního thrilleru a akční arkády, kde se fatální zranění občas dá léčit lektvarem a občas zase ne, mě ze sedadla vyhazovala skoro pořád.

1. série - 50% - Eli Jorne napsal pro The Walking Dead tři epizody desáté série. Ve všech se objevil Negan, ve dvou z nich byl dokonce hlavní postavou. Protože se jednalo o jedny z nejlepších dílů daného období, zdálo se, že jeho dosazení na pozici hlavního tvůrce počinu, ve kterém bude pozornost soustředěna téměř výhradně na milovaného i nenáviděného antihrdinu, je skvělý nápad. A pak se všechno sesypalo na smutnou hromádku. Mrtvé město je natahované potloukání se po New Yorku, které by mohlo mít jen hodinku a půl a stejně by moc nedávalo smysl. Přichází totiž zbytečně rychle. První díl jde do vysílání půl roku po velkém finále původního seriálu a hned se horko těžko vysvětlují časové skoky, snad aby se odůvodnilo, proč se ve vzpomínkách neobjevuje nikdo ze známých tváří. Hlavní linka se navíc točí kolem psychopata, který nedokáže zavřít pusu (a i vyhlášený slizoun Željko Ivanek ho hraje jako rutinního zloducha číslo 3), pak kolem až nepochopitelně zapáleného maršála Perlieho (kterého hraje jako obvykle prkenný Gaius Charles) a samozřejmě kolem Maggie, která i dlouhé roky po začátku apokalypsy dělá takové boty jako je zahazování zbraní a důvěřování cizincům. Ale co je nejhorší - i přes davy nepřátel a hordy nemrtvých jsem se většinu času neubránil pocitu, že se na obrazovce vůbec nic neděje. Takhle jsem si "rozšiřování světa" nepředstavoval. Než se točit v kruhu, to radši značku nechat odpočívat.

Z narozeninových speciálů nejslabší, ale jen protože by si zasloužil pořádnou dvouhodinovku. Protože má všechno. Malá pomrknutí z dávné minulosti, zlověstného nepřítele, v jehož kůži si Neil Patrick Harris vychutnává každou repliku, slzy, radost a samozřejmě - nebyl by to finálový díl, aby tu nebylo i ohýbání pevně daných pravidel a překvapení, po kterém jen vyjeveně zírám na obrazovku a jsem rád, že si ze mě a z diváckých očekávání Davies potutelně dělá legraci. Nejúlevnější je ale pocit z poslední desetiminutovky, z nalezení nečekaného klidu, ze smíření, které nikdy nemělo přijít a přesto tu je. Chichot je proto na konci zážitkem nejen odpočinkovým a rodinným, ale téměř až terapeutickým. Děkuji za tenhle trojlístek pro štěstí. Nemyslel jsem, že ještě někdy DoctorDonna zavítá na obrazovky, takže se jen blaženě usmívám, že jsem mohl být u toho. I've never been so happy in my life.