Daniel313

Morpheus věří že je Neo vyvolený, vědma to předpovídá, Trinity to svým vztahem k němu dokazuje; a přeci, Neo sám o sobě vyvoleným není, je to pouhá potencionalita kterou až svým svobodným rozhodnutím naplňuje - svobodně se rozhodnout znamená naplnit proroctví.( The Matrix ) To přemůže Smithe, který jen parazituje, podvádí a nakonec se nekontrolovaně množí( to co paradoxně vyčítá v prvním dílu lidem jako druhu). Tento zlom onoho zhoubného bujení začíná právě tam kde Neo procitne do vyvolenosti. Domnělé vítězství je jen jakýsi přechod do dalšího kola boje. Svět jako nekonečný boj, neustálé upadání - žádný vyvolený ještě nevyhrál říkal architekt, dostává smysl v neustálém vzdoru proti tomuto descendu. Opravdové završení boje – života je tehdy kdy se duše Nea po závěrečném souboji navrací(nebo spíše anihiluje) do Matky, naplňuje se, sceluje, dojde k sjednocení. Smith není přemožen fyzicky ale právě tím postojem který je neoblomně pevný. Neo si nemůže pomoct, on se tak rozhodl, čili jeho postoj je nesamozřejmý a tedy vždy prekérní, musí neustále vynakládat úsilí k udržení tohoto postoje. A tak se člověk díky tomuto nekonečnému boji navrací do původního bytí ; Neo jako vyvolený sestupuje z kříže ( po stroji vyřčeném “dokonáno jest”) aby svět pokračoval dál.( Matrix Revolution)

Když si nevyřešíme ty nejhlubší křivdy, zůstaneme ve stínu těchto nedorešeností věčnost. Je nám zakázáno žít; Cobb jen sní, byť pracuje, je obklopen lidmi ale přesto nežije - nemůže ke svým nejbližším. Naše nesrovnalosti jsou živeny naším strachem a tak jsme sami svými zajatci do doby než sebejistě čili s odvahou, tváří v tvář falešné představě si vysvětlíme onen škraloup ve svém nitru, pojmenujeme ho a necháme být jako uvlastněný ale dokončený. Pak se vymaníme z iluze života, probereme se ze snu, konečně vidíme pravý, skutečný život; Cobb se vrací do života - shledá oči svých dětí

Jeden z nejbohatších a nejmocnějších lidi na světě, pragmatik který vidí svět deterministicky, ve vlastní samolibosti a chamtivosti, zhoubně touží po moci a dostal nabídku koupit si čas. Tento domněle výhodný nákup ho vybaví neotřesitelnou jistotou a utvrzuje ho v přesvědčení, že je možné vypočítat chod světa a díky tomu podvádět. Jistota je narušena blížící se smrtí. Smrt jako somatizace sobeckosti. Člověk posedlý hromaděním moci je tím tak zaslepen že není schopen milovat a to ho k smrti odsuzuje. Jedinou možnost jak ještě dožít jsou náhražky v podobě vydírání manželky aby měl alespoň syna krom loajálních podřízených, kteří jsou loajální k moci nikoliv k němu samotnému.Tato zoufalost eskaluje na konci příběhu, kdy si Sator vyvolává vzpomínky na lásku neboť nic jiného než vzpomínky nemá, stejně jako staří mrzutí lidé vzpomínají na mládí a tim rezignuji na život zdejší. Hlavní hrdina, je člověk věřícím (Sator dle vlastních slov víru nemá). Věřícím v nepredikovatelnost budoucnosti, věřícím v to, že se předpovídané může zlomit. Člověk je sice předurčen ale vstupuje do toho svou svobodnou vůlí. Protagonista vchází do TENETU obětováním ale netouží po slávě- vybírá si dlouhý život - chce zemřít stářím (naproti životu starořeckého Achillea). Potencionalita nějakého děje resp jeho vyústění je pro deterministu jasná a neměnná, zatímco pro věřícího tato mohoucnost je hybnou silou pro změnu, jak říká závěrečný apel. Pragmatik je odsouzencem hromadění a třeba se i zaprodá ďáblu- protože jinou možnost nevidí a když smrt ho postaví před evidentní prekérnost lidského života, tak jediné východisko z této nelibosti je zbaběle utéct, sám bez ostatních. Hlavní hrdina je ale stejnou informací vybičován k takovým výkonům že to, co Sator hraje na jistotu, on zlomí. Zlomí ono předpovídané, evidentní - silou lidské vůle, svobodnou volbou. Díky tomu si Kat vyzvedne syna ze školy. Díky víře, díky lásce která nás poutá k tomuto světu máme sílu a prostřednictvím jí měníme svět. Protagonistovi záleží na ostatních a na světě. Na světě který je a má zákony, a buď můžeme tyto zákony kalkulovat a různě zneužívat a nebo k nim něco přidat, něco co má s nimi podíl na dění událostí - volba člověka.