ZorkaJ

19.6.2024 divadlo Semafor

Jestli jsem ostatní vzhlédnuté hry dvojice Suchý-Molavcová hodnotil vysoko, tak bych musel zde dát minimálně o desetinásobek nejvíce. V nové hře z pera Jiřího Suchého vznikl další neuvěřitelný skvost s písněmi tak silnými, že ani samotní herci neočekávali, tak silný ohlas u publika, že museli několikrát přestat hrát a dát publiku dlouhou chvíli k bouřlivému potlesku, či jásotu.

Hra byla jednoduše zasazená do doby před téměř sty lety, kdy nebylo peněz a z úspor, se namísto klasického hudebního souboru pouštěly z gramofonu na kliku staré písničky, jejichž texty opatřil Jiří Suchý. Ze získaných, ne dost malých peněz, získané od jediného zákazníka, které předal svému zaměstnavateli, kterým ve hře nebyl nikdo jiný, než Jiří Štědroň, od kterého prozatím dostával - nééé peníze, ty by mu nikdy nedal, pracoval jen za stravu, ale dnes si mohl dovolit mu za získané peníze, a zaplatil, pouhou pětikorunou, hozenou na stůl, ať vidí, jaký je jeho zaměstnavatel štědroň. (psáno tak, jak bylo Štědroněm řečeno). Molavcová ve hře hrála zámožnou paní, která byla jako jedinou návštěvnicí nově otevřeného klubu. Od svého zámožného manžela, o kterém slušně řečeno, ani nechtějte vědět, kde všude sahá, hladíc se žertovně po celém těle. Neznala drobných peněz a platila pouze za vstup do klubu a později i za přehrání oblíbených melodií, velkou měnou, Suchý neměl z tak vysokých peněz na vrácení a jeho cena se den ode dne zvyšovala, i když viděl, že host má peněz na rozdávání, vždy dával slevu, která byla stále vyšší, než byla den před tím. Molavcová si svoji roli náležitě užívala, v mnohém se přemáhala, aby se tolik nesmála, ale většinou svůj smích prostě neovládala. Ve hře doslova s Jiřím Suchým flirtovala, aby ji zahrál její oblíbené písně, a chvíli mu prstem brnkala pod bradou, jindy ho hladila po ramenou, nebo mu natahovala kšandy a trochu otupělý jejím počínáním, a především za "malou úplatu", vyhověl k její vůli.

Ve hře se stal jeden okamžik, kdy začal zvonit v první řadě telefon, Molavcová přerušila svůj text se slovy “to bude asi pro mě?“ sálem to smíchy jen zaburácelo. Dědek se zavrtěl a omluvně řekl, že jej vypnul, a to je to, Molavcová na to „stal se zázrak“ na to už neměla reagovat a děda se chopil příležitosti a z diváka se stal náhodný herec, skočil Molavcové do řeči a spustil na plnou hubu „to já když byl na vojně…“ To se Jitka už neudržela, sec se smíchy zakláněla, dlouho v mysli hledala text, který přerušil onen náhodný okamžik, celou svou řeč dopověděla a na nicneříkající reakci tichého publika odvětila, to už jsem říkala, viďte, já jen že se divím, že vy se nedivíte“

Jako host byl mezi diváky Karel Šíp. Možná, že to byl právě on, u kterého herci prostě přidali a šlapali celou hru na pedál až na doraz. O přestávce se můj pohled sešel s pohledem Karla Šípa a na můj pozdrav odpověděl tónem hlasu, až mě to samotného vylekalo a neuvěřitelně zahřálo, jak jen pouhý pozdrav může znít, tak příjemně svěže, že mnou ta vyřknutá slova stékala, jako ranní rosa po listech trávy.

Ke konci hry do dobře zaběhnutého soukromého klubu, přišly uvaděčky divadla, vůbec nevadilo, že hned první zaklopýtla na prvním úzkém schodu mířící k podiu, druhá do ní vrazila, načež třetí do ní. Tytéž uvaděčky do sebe narážely i na jevišti, ale holky vše zvládly s úsměvem. Každá si stoupnula mezi trojlístek herců Suchý, Molavcová, Štědroň a v rukou držíc ony staré gramofonové desky, kdy její střed zdobil pes naslouchající u roury gramofonu. Představení se chýlilo ke konci. Dnes se naskytla příležitost, která se zapíše hluboko v mém srdci, nebo při pomyšlení na hru, herce, uvaděčky, Karla Šípa, onen vyzvánějící zvuk i toho dědka, mně vždy rozesměje. S postupem času, přemýšlím nad nepředvídatelnými okolnostmi, které můžou být nacvičené sebelíp a někdy nevyjdou, tak jak si přejeme, na smích a pláč. To jsou okolnosti, které z nás dělají to čím jsme - lidmi. A to je přece to krásné, nemyslíte?