Myslivir

Vinnetou: Nevyřčený příběh z druhé strany. Aneb tříhodinový sakra poctivě natočený western o jakž takž nepřikrášlené historii divokého západu, kde se místo pokrevních pout utvářely leda tak trhy se skalpy. Ona děsivě znějící tříhodinová stopáž byla k mému překvapení neuvěřitelně dobře stravitelná, což připisuji velmi chytrému rozdělení příběhu na dvě hlavní a čtyři vedlejší linie - kovaný badass Hayes a nevěstka Mary a vdova Frances s dcerou a vojáci mají nejvíce prostoru, ale slušnou dobu na plátně se ukáže i Ellen a bratři hnaní pomstou. O něco méně času je věnováno skupině lovců indiánských skalpů a klučinu Russellovi a britskému páru v dostavníkové putovní kolonii, přičemž nejméně šancí zazářit pak připadlo mini-lince o nevraživé větvi Apačů. Střídání těchto linií pak skvěle pomáhá držet pozornost, byť z některých linek je ukrajován příliš velký kus, takže vznikající vztahy mezi postavami si občas procházejí skokovým vývojem. Tak či onak, nenudil jsem ani na chvíli. Jde o perfektně letní film - zpocenej jsem do kina přišel a zpocenej jsem i odešel. Z těch dechberoucích záběrů na nádhernou a vyprahlou pustinu mi vysychalo hrdlo a potil se zadek. To sice zní jako něco špatného, ale na rozdíl od loňského Oppenheimera či čtvrtých Avengers, v případě Horizontu to považuji za záměrnou součást zážitku.

Návrat jednoho ze dvou největších současných dekonstruktérů superhrdinského žánru v parádě, bohužel ne plné. Zatímco Da Boyz ukazují superhrdiny jako nepředstavitelné zlo, Invincible jejich převažující kladné rysy zachovává. Oba seriály (respektive i jejich komiksové předlohy) však spojuje vylíčení svých světů jako krvavých jatek, kde mnohé postavy čekají ve frontě na velmi explicitní a brutální porážku. V obou případech se hned od první epizody sází na ryzí šok a zhnusení, jenže mezitím, co Boys tento divácký diskomfort neustále stupňují a přidávají další a další vybuchující hlavy, penisy a znásilňování mořských živočichů, Invincible se v tomto pokračování drží o něco více zkrátka (s výjimkou poslední epizody). To se naštěstí nedá říct o animaci a především o sound designu - údery a rány jsou sakra cítit (fakt postavám věříte, že by pravým hákem rozpůlily horu) a souboje jsou zatraceně svižné, čímž plně využívají potenciál svého média a konkurují těm nejlepším soubojovým anime. Co bohužel toto jinak dobré tempo zpomaluje jsou romantické linky a příběhy vedlejších postav. Spousta jiných děl si sice nedá takovou práci oboje zmíněné tak dobře a citlivě připravovat, ale začínal jsem mít místy už pocit, že to zdržuje hlavní linku. Ta se totiž neposunula tak daleko, jak jsem doufal. Další roky čekání se navíc ještě více negativně podepíší na svěžesti a neokoukanosti, protože např. další mnohovesmír mě už vážně nebere a při spoustě referencí na Marvel či DC jsem jen protáčel oči.

Nejsem zrovna největší fanoušek nedobrovolného dárcovství orgánů jezdců na závodních motorkách. Více tíhnu totiž k estetice americkým středozápadem burácejících chopperů s neupravenými knírači a vousáči smrdících nikotinem v sedlech, kteří na svých strojích bezcílně putují od baru k baru, všelijak obcházejí zákon, pořádkovým silám straší ve snech a po večerech se oddávají alkoholu. K vypláznutí peněz za vstupné do kina mě však definitivně přesvědčil představitel jedné z hlavních postav, Tom Hardy, jehož “občas vypadám jako bezďák” rolí se nemůžu nabažit od prvního Venoma. Jenže jak se ukázalo, byl to kapánek problém - jeho postava, prezident klubu Johnny, si krade veškerý prostor pro sebe, a těm nejhlavnějším postavám, Kathy a Bennymu, pak chybí. Zejména Benny zůstane až na pár scén, v nichž probublává na povrch hloubka jeho charakteru, v podstatě nepopsaným listem, byť v určitých případech takový přístup funguje: dovést holku pozdě večer domů za jejím přítelem a pak celý další den před tím domem čekat, než se onen přítel ze žárlivosti vystěhuje, a následně zaujmout jeho místo v romantickém vztahu - vše bez jediného slova - je svým způsobem skutečně působivě minimalisticky provedená pasáž. Co mne ovšem z jednoznačného uchopení vyprávěcích hledisek kromě postavy Johnnyho vytrhávalo nejvíce byla postava fotografa Dannyho, který měl být tím skutečným vypravěčem příběhu, ačkoliv samotné vyprávění obstarává Kathy. Danny měl svými otázkami určovat směr dějového toku, ale postupně mi z filmu postupně vypadával a přicházel mi čím dál více postradatelný. Příběh se odvíjel sám i bez jeho přítomnosti přímo v něm či bez jeho vnějších zásahů. A že celý film vlastně ani není o motorkách mi došlo až venku před kinem, kde mnou cloumala nejistota, jestli jsem vlastně s tím filmem plně spokojen nebo ne. Doteď pořádně nevím.