mikroslar

Jako dítě jsem Achima Detjena fakt obdivoval- bylo mi tak sedm a lepil  jsem modely letadel a chtěl být agentem. Bývalý letec, co se stal agentem splňoval všechny moje představy o správném vzoru- Na rozdíl od Majora Zemana v něm bylo méně ideologie a natočen byl přece jen trochu moderněji než Kapitán Klos (k Bondovi jsem se v 74´ ještě nedostal). Nedávno jsem si pár dílů pustil na DVD- odhlédnouce od nostalgie se na to kupodivu dalo koukat. Je to dramatičtější než Major Zeman a Armin Mueller Stahl měl své charisma i v době kdy někteří Němci měli ve státním znaku kružítko s kladivem.

Když se o filmu řekne, že je "milý" je to asi jako když kluk o dívce řekne, že je "hodná"... Tenhle film je milý. Neurazí, nebude nudit, ale ani nenadchne, asi jako dobré jídlo v dobré restauraci, která ovšem není ničím zvláštní.  Banální nepravděpodobný příběh trochu vylepšuje pár scén z Williamova soukromí (narozeniny, výstupy se spolubydlícím- chvíli jsem doufal, že se situace budou víc točit kolem motivu konfrontace světa hvězdy se světem ztřeštěné sociální bubliny londýnského podivína, ale nestalo se. Děj se předvídatelně odvíjel v duchu nasládlých románků růžové filmotéky Rosamundy Pilcher, či Danielle Steel (škoda- protože potenciál má námět dobrý a i dialogy jsou napsané výborně). pochvalu si zaslouží herecké výkony ani ne tak hlavních postav (od těch to člověk čeká a obvykle se nezklame), ale především Rhyse Ifanse. Dal bych dve a třičtvrtě, protože tři jsou u mne fakt dobrý film, ale jelikož se na desetinky v tomto hodnocení nehraje přikláním se k trojce.

Překvapivě svižná a nápaditá situační komedie. Předlohu Karla Poláčka jsem sice nečetl, ale nejspíše byla čtivá a originální stejně, jako Vávrův scénář. Výborně napsané dialogy s jistou mírou chtěné a cílené nadsázky daleko převyšují většinou schématické dialogy prvorepublikových komedií. Situace jsou opravdu situacemi, vtipy jsou opravdu vtipné, zvraty nejen logické, ale i motivované. Herci pochopili správně míru nadsázky a režisér je dokázal udržet na uzdě tak, že nikdo z nich z dané linie nevybočuje a ani nepřevyšuje ostatní, což je u situační komedie, ve které jde především o souhru nesmírně důležité. Tato komedie (spolu s Fričovou Pytlákovou schovankou , která vznikla jen o rok později naznačuje nejen to, z čeho možná bude čerpat česká filmová komedie 60 tet, ale i to, kam by se mohla komedie vyvíjet, kdyby ji nepřeválcovaly budoucí Hudby z Marsu, Andělé na horách a jiné angažované taškařice.

Tisíc krát viděné klišé od začátku do konce. Viděl jsem Lassie, co se vrací, Bellu a Sebastiana, Gora bílého psa, dokonce i Bílého Bima černé ucho, psa Civila, Šarika, co jezdí v tanku a taky Dášenku, co měla život štěněte, ale tolik sentimentální prázdnoty jako v tomto dojáku jsem ještě opravdu nečekal. Nejspíše jsem něco nepochopil. Není přece možné, aby někdo soudný chtěl natočit takovou  roztahanou prvoplánovou limonádu. Vůbec mne nenapadá proč?

Je spousta historických, či historizijících námětů v britské kinematografii-Většinou jsou dějově propracovanější než ty hollywoodské a platí to i o Tisíci dnech s Annou. Andersonova hra, jako předloha není nudná, ale na divadle bych si ji vidět nepřál, protože mi po pročtení přišla "příliš ukecaná" ,nicméně její filmové zpracování mne překvapilo. Přesto, že scénář zhruba dodržuje historické okolnosti, daří se mu to nejdůležitější- držet dramatičnost děje a téměř prozaicky líčit jak vývoj vztahu postav a jejich v podstatě uvěřitelné motivace (při čtení hry mi některé nejspíše unikly, nebo tam nebyly). Text dal možnost hercům, více Richardovi Burtonovi, než Geneviéve Bujoldové, vybudovat uvěřitelné a živé postavy, které nejednají schématický. Je to trochu na úkor vedlejších rolí, protože plným vývojem v dramatu prochází pouze JIndřich VIII. (Spokojený sebevědomý vladař, ochránce církve toužící po potomkovi se dostane pod vliv své nové lásky. přehodnotí své vztahy s dosud loajální Kateřinou a pořád milující ženou Kateřinou, a následně i s jinak respektovanými nejbližšími dvořany, kardinálem Woolsey a kancléřem Moorem, aby nakonec zapudil i svou nejmilovanější Annu), Anna zůstává pořád neústupnou a tvrdou manipulátorkou, která až na konci svého života pochopí, že se do svého partnera-soka zamilovala právě ve chvíli, ve které on lásku k ní zavrhl. Ostatní postavy zůstávají v průběhu dramatu téměř neměnnými trochu až prvoplánovými esencemi svých hlavních charakterových atributů: Woolsey cynickým až pragmatickým, Moore loajálním a morálním, Cromwell úlisným a intrikujícím, Bolein tupě poddaným... Nevadí to, fil je o Jindřichovi a Anně. Na konec šedesátých let překvapí nápadité, přesto z historických reálií vycházející kostýmy a výprava, dobrá kamera a svícení (výborná práce se světlotonalitou jednotlivých scén, dle měnící se nálady- což v dobách celuloidu nebývalo tak jednoduché). U mne tři hvězdy platí za dobrý film. Kdyby to šlo dal bych spíše tři a půl, ale jelikož to nejde, dávám čtyři. Přece jen jeto v kontextu doby a žánru dílo výjimečné.

Film který předznamenává humor na rozhraní parodie, absurdity budoucích českých komedií (jediné, co se mu pojetím humoru a nadsázkou  blíží je snad jen Fryčova Pytlákova schovanka).  Lipský přesně pochopil míru nadsázky Brdečkova textu (mimochodem brilantně pracujícího s jazykem) a herci se s jejich pojetím ztotožnili, nebo  je ke ztotožnění Lipský donutil. Každopádně, ač jde o žánr, který do té doby neměl u nás žádnou tradici, dokonce možná ani žádný předobraz, povedl se na výbornou.

Občas mne přepadá dilema, jestli mám film hodnotit "nezávisle" z "nadhledu", čistě skrze srovnání jeho formálních kvalit a emotivního efektu který vyvolávají, či myšlenek které sdělují, nebo jestli mám k němu přistupovat z hlediska "recipienta", konzumenta, z hlediska skupiny diváka, které je určen. Toto dilema mám například u Černého korzára (měl jsem ho v obráceném gardu i u Leny Riefenstahlové). Co si budeme povídat z filmového hlediska je to brak, který byl už ve své době hodně pozadu... ale jde přece o pohádku a ta už si jistou míru naivity může nejen dovolit, ale ji přímo vyžaduje. Narace každé pohádky je založena na stereotypním klišé (tři bratři, nalezená osudová láska, zachráněná čarodějka, jednoznačně černobílé zlo, exotické kulisy a happy end) a toto všechno tato pohádka o Černém korzárovi přece naplňuje a všechna její zjednodušení a neuvěřitelné motivace a zvraty, kýčovité kostýmování i líčení postav, dokonce i prvoplánový casting naplnění žánru pohádky jen pomáhají. A pohádka je to tedy dobrá (když mi bylo deset let byl jsem jí v šedi tehdejší československé produkce nadšen). Dvě hvězdičky plus nejsou u mne špatným hodnocením- znamenají že má smysl film dokoukat!

Na začátku sedmdesátých let se Ruská "válečná" kinematografie pokouší naleznout nový přístup k zobrazení své Velké Vlastenecké. Snímky jako "Bojovali za vlast", seriál "Sedmnáct zastavení jara" a v neposlední řadě Rostockého "A jitra jsou zde tichá" jsou toho jasným důkazem. Proti heroickým hraným dokumentům (jakým je třeba Ozerovovo "osvobození") staví pohled na válku skrze osobní příběhy vržené do doby, která jim nepřeje. Vasiljevova novela (mimochodem dobře a poutavě napsaná) je ideálním námětem pro "osobní přístup v Velké vlastenecké"- ostatně rok před natočením filmu to vycítil Jurij Ljubimov, který v Divadle na Tagance uvedl stejnojmennou divadelní inscenaci- opravdu skvostnou a nápaditou. Rostockij si přibral ke scénáři autora předlohy a povedlo se jim vytvořit základ výborného díla. Opustili dokumentární chronologii, jaká se dosud u válečných dramat uplatňovala a děj rozvrstvili do tří časových rovin - formálně odlišených barevně i způsobem použití kamery a střihu: Roviny základní , černobílé, odehrávající se za druhé světové války, která vede příběh, roviny "předválečné" vzpomínkové a snové, která příběh protkává retrospektivními flashbacky osvětlujícími motivace a doplňujícími charaktery postav a roviny současné- "rámující" barevné a civilní, která jakoby dodává příběhu jeho další smysl a přesah. Samotný hlavní děj je pak vyprávěn přísně chronologicky a velice chytře rozdělen do dvou, téměř rovnocenných částí- první, neakční , téměř Čechovovsky pojaté, v níž se vyvíjejí a budují vztahy a odhalují charaktery  jednotlivých hlavních postav (staršiny Vaskova a pěti dívek obsluhujících protiletadlovou baterii v týlu) a části druhé- akční, v níž dochází k boji s německou přesilou a v níž jednotlivé aktérky, které nám už nejsou cizí postupně umírají a zakončují své příběhy. Strukturálně je to velice chytře a efektně postavený celek, který nenechá diváka ustrnout. S výjimkou jedné scény nemusí zabíhat do ideologie, protože je postaven na osudech obyčejných aktérů. Mírný patos, dávkovaný velice citlivě je vyvažován poetičností a intimními motivacemi jednání hereček, které byť v té době mladé drží své postavy přísně uvnitř vybudovaných charakterů (Stanislavskij se v jejich genech nezapře). Formálně za zmínku stojí i zvuk (aby ne u filmu, který má slovo "ticho" v názvu) vycházející z atmosféry lesa v němž ticho tvoří šelest listí, zpěv ptáků, zvuk deště, praskání větví pod nohama, který je téměř realistický, přesto, že tu a tam přestoupí do roviny symbolické (kukačka co má předpovídat čas zbývající do smrti).  Tři hvězdy u mne znamenají film dobrý, čtyři výjimečný- tentokráte dávám čtyři s naprosto čistým svědomím.

Téíma Eichmannova únosu má rozhodně dramatický potenciál. Už samotná reálná operace byla dosti dramatická a jelikož se ji autoři díla nehodlali držet doslovně (což u filmů s historickým , či z reálné situace vycházejícím námětem chválím a cením neboť realita nikdy není zajímavější, než to, co z ní dovedeme naší interpretací udělat) mohlo být na pořádné drama zaděláno. Myslím, že se to ve scénáristické rovině povedlo jen částečně.  Důvodem je dle mého názoru přílišná akcentace Malkinovy motivace (linie s jeho popravenou sestrou), před dramatickými momenty. Z filmařského hlediska je to průměr bez jakýchkoli nápaditých řešení, ať už ve vizuální, zvukové, střihové, či kompoziční oblasti- nicméně film ani žádné takové ambice nemá. Nikdo se nejspíše nebude nudit,  ale hluboce zasažen z kina také nikdo neodejde.

Nemá smysl dělat remake, když tvůrce nemá co nového říct. To je přesně tento případ. Ljubimovova divadelní inscenace i Rostockého film z roku 1972 byly zjevením, ale "noví tvůrci" nejen že k oněm předešlým dílům nic zásadního nepřidali, naopak je oploštili a zbavili veškeré poezie, která vyvažovala patetičnost. Poněkud zarážející je, že tvůrci nedokázali ani 45 let po vzniku původního filmu naleznout jiný úhel pohledu nejen na příběh, ale ani na svou Velkou vlasteneckou válku.