marokankaa

Vymazlené, satirické, Britské... Pět hvězd nedávám, jen protože to po chvíli začne být repetitivní - stejný styl vtipů, podobné přeřeky. Klobouk dolů pro BBC za takovou odvážnost. ,,Why did stone age people bury all of their stuff underground? Were they worried someone might steal it?"

Mám pocit, že po zhlédnutí toho vím ještě méně, než před ním. Knihu jsem nečetla a do filmu šla naprosto slepě - v postavách jsem se ztratila tak v prvních pěti minutách. Myslela jsem, že to musí být chyba na mojí straně, pustila jsem si to znovu, ale vůbec to nepomohlo. Červený trojúhelník značil v Osvětimi politické vězně, tak jaktože z jejich skupiny utekl Žid? Jaké záběry jsou retrospektiva a jaké ne? Ten muž co jim pomohl do jámy/dával informace byl Pavel, nebo ještě někdo jiný? To jak se dostali z jámy k plotu vnějšího okruhu je naprosto přeskočeno. Kratší stopáž je fajn, ale tempo je stejné jako při dnešních trojhodinovkách a tak se toho divák moc nedozví - chtělo by to výrazně víc kvalitního dialogu. Dvě hvězdy za výpravu, snahu zpracovat tak zajímavé téma a motivaci k přečtení knihy.

Filmová adaptace stejnojmenné povídky od Jana Procházky. Janžurová a Hanzlík úžasní, film na nich stojí stejně, jako na všudy obklopujícím lesu. Přijde mi úžasné, jak málo je potřeba k vytvoření silného zážitku – jak v rámci herců a prostředků, tak i dialogů. Němčina filmu svědčí, i když ryze Německá výslovnost se k muži z Vídně moc nehodí, stejně jako hlas muže k 19letému chlapci (vycházím z povídky). Do poslední chvíle napínavé, takový konec jsem ve své naivitě nečekala. Skvělá kamera a hudba Jana Nováka přidávají na dojmu.

Fukse považuji za vrchol Československé literatury šedesátých let. Výrazy ,,čarokrásná“ a ,,něžná“ z úst Hrušínského mi budou znít v uších asi navždy. Fenomenální hudba Zdeňka Lišky (přemýšlím, jestli je nějaký film, ke kterému se mu hudba nepovedla) perfektně doplňuje ,,Spalovačův“ svět. Nikdy jsem se na Spalovače nekoukala skrz optiku politiky a změny ,,normálního“ člověka na nacistu – i když to je asi prvotní poselství. Spíš se na něj dívám jako na (po všech stránkách) krásný film v úchvatných prostorách Pardubického krematoria plný symbolik, jinotajů a bláznovství. ,,Citliví lidé milují hudbu…“

,,Dokumentární“ film o sovětském skladateli D. D. Šostakovičovi inspirován kontroverzním životopisem sestaveným S. Volkovem stejného jména. Již v prvních minutách se dopouští (zatím malé) nepřesnosti, když až chorobně posedlý chozením včas a přeřizováním hodin Dimitrij přichází pozdě na hodinu Moskevské konzervatoře. Od tohoto momentu se nepřesnosti, nebo prostě lži začínají kupit. Od prvního objevení Stalina jsem měla pocit, že sleduji film o něm, a ne o Šostakovičovi (viz. nafukovací hlavy).  Nutno podotknout, že nikdy není řečeno, co je právě za rok, velmi matoucí, vzhledem k tomu, že film mezi léty přeskakuje. Všechny texty jsou v latince, nikoliv azbuce (menší detail, který by se dal odpustit). Přirovnání osudu Šostakoviče k osudům židů za druhé světové v závěru filmu, mi ale přijde už vážně přes čáru a jako něco, co si protiřečí se vším, co Dimitrij za svůj život udělal. Ben Kingsley v hlavní roli je otravný (pravda, spíš chyba scénáristy). Navíc i hudba (ta jedna věc, která by asi měla být ve filmu o skladateli dobrá) je naprosto mimo – jeho dřívější skladby se mísí s pozdějšími a vážně nedávají v kontextu filmu žádný smysl. Snad jediné bonusové body za uvedení I. I. Sollertinského (ačkoliv nikdy nebyl zmíněn celým jménem). Nejlepší část byla, když konečně umřel.

Po Die Brücke první Německý válečný film z Německé perspektivy. Myslím, že jeho skoro 4hodinová stopáž (doporučuji Director´s Cut) je na svém místě – zdlouhavost dodává na reálnosti, skutečný pobyt na ponorce totiž rozhodně nebyl takový adrenalinový zážitek, jak by si někdo rád myslel. Člověk se nudí s posádkou a skoro sdílí jejich radost, když konečně dostanou příležitost k útoku. Bojí se o ně, i přes to, že by nejspíš z morálního hlediska neměl. Hudba naprosto fenomenální, stejně jako herci – hlavně J. Prochnow jako sympatický, propagandou nedotknutý námořník z povolání. ,,Fíky, to jsem nejedl..“

Inovativní protiválečný film o válečné mašinérii. Pro válečné filmy nový styl natáčení (dlouhé ne moc stříhané záběry a kamera pohybující se v boji s herci – např. 1917, nebo Na západní frontě klid 2022) dává příběhu skvělou atmosféru. Dafoe a Berenger obsazeni proti jejich herecké škatulce podávají životní výkon, stejně jako většina ostatních. Příprava na tento film byla velmi náročná – herci strávili 14 dní na vojenském výcviku v nebezpečné Filipínské džungli. Podle veteránů vykresleno velmi realisticky – reálnost já soudit nemůžu. Trošku mě mrzí výběr hudby, Barberovo Adagio pro struny je velmi známá skladba a kdykoliv ve filmu zazněla, trošku mě to vytrhlo – mám s ní hold jiné konotace. Jinak písničky typické pro Vietnam cením (Tracks of my tears, White Rabbit,…). ,,I love the stars here – you know, there’s nothing wrong or right in them. They’re just there.“ ,,Hey O’Neill, take a break – you don’t have to be a prick everyday of your life, you know..“