Clowie

Malavita ( překladu kriminální podsvětí), tak se v originále tenhle film jmenuje a také pes hlavních hrdinů filmu. Je to rodinka v čele s Robertem de Niro, který zahrál dokonale jako vždy, jeho filmy jsou sázka na jistotu. Ale Michelle Pfeiffer? Kde je ta čistá něžná kráska? Na řečnickou otázku přímá odpověď: stojí po boku Roberovi de Niro a je mu více než plnohodnotnou partnerkou! A jejich dospívající syn a dcera si s nimi nijak nezadají. Nedaří se aklimatizace v novém působišti, které jim vybrali v programu na ochranu svědků? Nevadí, nejsou to přece žádná ořezávátka! Michelle šoupne malou improvizovanou bombu do místní sámošky, kde se cítí odstrkovaná. Sice nic nepochopí, ale dobře jim tak, vidlákům! A Robert de Niro píše svoje vzpomínky, ajta! Jejich děti zatím ve škole bojují o svoje místo na slunci. A dobře. Nezáleží vám na budoucnosti, tak se chovejte slušně, jinak žádnou mít nebudete, říká dcera po tom, co ji spolužáci odvezli do přírody místo domů, a po tom, co jejich kápa k jejich úžasu pomlátila badmingtonovou pálkou. Miluji tyhle filmy, které rozvíjejí ne/pravděpodobnou zápletku se švihem, se šarmem a s vtipem. Dokonalý film.

Jedinečný film. I když jsem v určitou dobu přestala sledovat novinky ve filmovém průmyslu, ani tak mi neuniklo nadšení, které doprovázelo tenhle film. Proč jako, ptala jsem se, co by tahle nezajímavá paní v ušance mohla dát světu filmu nového? Inu, dala. Ale není to jen její zásluha, jakkoli je stěžejní, jsou tu i další postavy. Tahle paní je super herečka Frances McDormand, mistryně malých i velkých postav, jedna z nás. Její osobní život ve filmu ztělesňují postelové rozhovory s manželem - a ne že se budete ošklíbat nad jejich triviálností! Je to její zámek, její kotva v tom pracovním světě, který se vmžiku může stát tolik nebezpečným a odporným. Tenhle svět představuje dvojice kriminálníků v podání Steva Buscemiho a Petera Stormareho. Ale oni pracují na zakázku a tou zakázkou je únos movité manželky neúspěšného podnikatele, kterého ztvárnil skvělý William H. Macy (Oscara! Oscara! Oscara!) Je to neskutečná přehlídka drobných situací, které na sebe logicky navazují a gradují a které vedou hrdiny filmu do závěrečného finále. Tam se všichni potkají a kdo by mohl říct, že je lepší záporák - William H. Macy, Steve Buscemi nebo Peter Stormare (já hlasuji pro Stormareho). Nádherná hudba, kamera, exteriéry. A k tomu skvělý scénář a brutální obsah. Vyprávěný úspornými prostředky. Jeden z nejlepších filmů, které jsem v životě viděla. A skláním se před všemi, kdo se na něm podíleli.

Nemůžu uvěřit tomu, že mi unikl takový film! Vždyť v 80tých letech jsem byla v kině pečená vařená. A když začal YT, tak jsem poslouchala ty skvělé filmové písničky co hrdlo ráčí! A najednou objevím tohle? Takovou úžasnou smršť rytmu, melodií, tanečních kreací, prostě všeho, Dane, Johne, Aretho, děkuji za to, co jste v tomhle filmu odvedli. Jakože jsem ten film ještě neviděla celý, ale těch pár ukázek mi stačí k tomu, abych si je pouštěla pořád dokolečka a byla šťastná.

Nejasný začátek, kdy jsem nic nechápala a hned to chtěla vzdát. Možná proto, že nevábné prostředí a zaměstnání také zažívám skoro celý svůj život. Tak proč bych se měla na to dál dívat. Je mi líto. Možná je to dál zajímavější. Ani dozrálý Michael Keaton na tom nic nezměnil, ani pluf - mrtvola.

Spousta řečí - Beatles i lidí kolem, které nahrávací štáb oslovil. Asi nejsem taková fanynka, jak jsem si myslela, že bych to zkousla víc jak půl hodiny.

Hledám a nacházím: Legendary concert of the Dubliners 40 years Reunion. Je to nádherný koncert, který si pouštím pořád dokolečka. Všichni jsou úžasní, ale nejlepší je Barney McKenna od 53. minuty.

Krásná pohádka, jemná, a flirt Audrey Hepburn, či spíše skrytý románek s novinářem a neméně skvělým Gregory Peckem, to se navždycky zapsalo do naší paměti. Audrey Hepburn si zasloužila Oscara za ruto roli.

Viděla jsem jako dítě v televizi párkrát scény, jak lidé odcházejí z divadla, jsou šťastní a zpívají si árie a kuplety, které tam slyšeli. Nechápala jsem, dokud jsem nebyla v sedmdesátých letech na představení Cimrman v říši hudby, potažmo Úspěch českého inženýra v Indii. Odcházela jsem z divadla a hlavou mi zněly arie, které zpíval plukovník Colonel v podání Zdeňka Svěráka, a "České matičky, šroubky, hřebíčky..." v podání Ladislava Smoljaka. A další. A zamilovala jsem si pana Vondrušku, napořád.

Miluji operety, ale problém je v tom, že se člověk dočká těch perel až v záplavě balastu. To v Hospodě Na mýtince se střídá árie za árií. A ti, kdo excelují, jsou bardi Divadla Járy da Cimrmana Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a Miloň Čepelka. Je to okouzlující představení. Pouštím si je stále dokola. Miluji je a znám je samozřejmě doslova. "Krásná dívko má, jsi má jediná..."

Vyšetřování ztráty třídní knihy mě zastihlo na gymnáziu, seděly jsme se spolužačkami v druhé nebo třetí řadě a nemohly jsme zastavit záchvaty smíchu, když pan Weigel otevíral a zavíral svůj kufřík a skrze něj na nás hleděl. Tolik nám to připomínalo naši dennodenní školní zkušenost. A ty rádoby pedagogické konstrukty, ze kterých dodneška nejraději používám Cimrmanův slavný krok stranou: nevíme nic - víme vše. Jinak samotná hra je spíš drama než komedie, čím víc se blíží závěru, tím je sžíravější. Jednou za čas si ji znovu pustím a žasnu, co si autoři tehdy dokázali dovolit, co jim prošlo. Když to doposlechnu, mám trochu kocovinu, ale pak nevydržím a pustím si ji za čas zase znovu.