Clowie

Už první vteřiny a minuty filmu mě vtáhly do děje, a to jsem k němu přistupovala s určitou nedůvěrou. Znala jsem Řeka Zorbu asi jako každý, z té skvělé ukázky tance. Ale váhala jsem, když jsem měla možnost vidět celý film. Mám si jej vůbec pustit? Nebudu zklamaná? Vlastně jsem Anthonyho Quina nikdy neměla moc ráda, byl pro mě moc přepjatý, a Alana Batese jsem považovala podle té ukázky s tancem za prkno.  Poprvé jsem zpozorněla, když se Zorba ptá: Nemůžete udělat něco bez ptaní? Prostě jen tak, z legrace? Úplně se vidím na pozici Angličana, celá ztuhlá, a přitom už podléhám kouzlu Zorby.  Ale kdo mě naprosto dostal, je Madam Hortensie. Taková sžíravá a přece lidská miniatura. Kdyby nic jiného v tomhle filmu nebylo, tak tak tohle stálo za to (Lila Kedrova za tuto roli získala Oscara za vedlejší roli)!  Ale i každý další obraz mě strhával do své syrovosti a opravdovosti života. To se nedá popsat, to musíte vidět.  Autor hudby prý snad nebyl originální a obšlehnul nějakou řeckou lidovku. Ale to je jedno. A je jedno, že Anthonyho Quina nemusím. Oba spolu s režisérem a se všemi ostatními, kdo se na filmu podíleli, vytvořili ikonu (jak tenhle termín jinak nesnáším). Zpopularizovali Řecko, Řeky, jejich hudbu a historii a kdo může říct, že se mu podařilo něco takového?

Od prvních okamžiků okouzlující a osvěžující podívaná, nabitá dějem s drobnými, občas drsnými žertíky, výraznými postavami a barvitým prostředím. Střídají se realistické scény s nadsázkou až absurdnem - to když rodiče děvčátka usnou po celodenní lopotě s obličejem v polévce - a krátce na to vás odbourá kohout, který po rozbřesku kokrhá marseillaisu. Děvčátko roste a jde do služby, kde se neosvědčí. Nechce dřít na poli jako rodiče, míří výš a poštěstí se mu služba u panstva jako chůvy. Šmatlavý pohyb agilní chůvy, nenadálé přepady maskovaného strýčka, který na ni zpovzdálí dohlíží, mechanické experimenty, kterými chůva vylepšuje život. Laskavý a lidský film. Po dlouhé době originální.

Nádherně lidský film. "V jiných částech světa mladí lidé odcházejí z domu a vydávají se do širých dálek hledat lepší budoucnost. Na jejich pouti je pohánějí sny o vítězství nad zlem, o nalezení velké lásky či naděje, že snadno přijdou k bohatsví. Tady v Saint Cloud´s nevystupují lidé z vlaku s lehkým srdcem. Neboť již předtím museli učinit jedno velmi obtížné rozhodnutí. Osvojit si dítě nebo se ho zbavit." V tom je řečeno vše. Dál se na to podívejte sami. Podívejte se na ten film nebo si přečtěte knížku, nebudete zklamaní. Je to velký román, velký příběh, velký americký román. A film je mu v patách. Skvělí herci, kamera, hudba, scénář samozřejmě, skvělé vše, co dělá film filmem. Dobrou noc, princové z Maine!

Nedokoukala jsem, ani podruhé ani potřetí, i když jsem se poctivě snažila. A věděla jsem, že to má být skvělé. No, možná v jiném životě.

Proč horor? Je to naprosto realistické ztvárnění situace, která klidně může nastat. Viděla jsem ten film několikrát. Líbil se mi poprvé - a upoutal mě napětím - viděla jsem jej podruhé, pak potřetí a pokaždé jsem jej prožívala skoro stejně. Je to skvěle natočený film. Nakonec člověk přemýšlí o osobní oběti ve prospěch lidstva a jako taková se mu jeví tím nejlepším řešením.

Krásně normální film. Někdo někam přijde, něco udělá nebo řekne, jiný mu odpoví. A tak to jde dál, scéna za scénou, normálním tempem - není to pomalé a rozvleklé a neběží to jak o závod, že člověk nestíhá sledovat, co se děje. Je rozumět, co kdo říká. Nerozbíhá to srdce zběsilým hlukem vydávaným za filmovou hudbu nebo divokými střihy a záblesky, naopak hudba film pěkně doplňuje. Všechny postavy jsou zajímavé a uvěřitelné, no, někdy trochu předvídatelné. Walter Matthau si tu střihnul netypickou roli zločince a dobře mu v ní bylo. Líbili se mi i další ve vedlejších rolích, od profesionálního zabijáka Mollyho, který se k lidem nevlamuje násilím, ale zdvořile o to požádá s uvěřitelnou historkou, přes místního šerifa, který přes své vcelku skromné možnosti nepochybuje, že lupiče a vrahy dostane, po šarmatní bordelmamá, která poskytla Mollymu ubytování, a Číňana, který ho poslal místo sebe sebrat auto dlužníkovi a s potěšením jeho akci sleduje. A neodolatelná je všetečná sousedka - stará paní, která má problém s mlékařem, při sbírání kamenů si zpívá dovádivou písničku (vem mě do jetele, polož mě a pomiluj), aby nakonec bez mrknutí oka za rozbřesku sledovala zátah policie na sousedy, pohodlně usazená v křesílku. K tomu originální souboj na závěr. Dobře se na ten film dívalo.

Tenhle film mě překvapil. Tedy musela jsem se dokázat přenést přes začátek v podobě simulujícího vyčůraného adolescenta: "Jsem moc rád, že mám tak milující starostlivé rodiče. Oba jste naprosto mimořádní lidé." Jo jo, fňu fňu... (jeho sestra v podání Jennifer Grey v absolutně stejné podobě, v které se ukázala v Hříšném tanci, no tedy proč?).  Film je nabitý spoustou historek ze střední školy. Některé známe a některé musíme prostě obdivovat za originalitu. Sundejte klapky z očí, paní Bruelerová... říká ředitel školy, ale oba jsou ve vleku nadrženého týnejdžra, nakonec jako my všichni. Aha, chrchl, chrchl, Ferris Brueler je na lince dva! Ještě bych ráda vyzdvihla roli pološíleného profesora, jehož slova "Ví někdo? Ví někdo?" mi zní hlavou ještě týden po tom, co jsem film viděla.

Nechápu, jak to mohlo vyhrát Oscara ve světle filmu Musíme si pomáhat. Ale budiž mu přáno. Asi proto, že jsou Američané prostší, nebo že neznají historické souvislosti?

Nelíbí se mi tenhle film (aspoň ve světle toho všeobjímajícího nadšení), ale musím uznat, že světlá místa má. Hlavně díky té nadherné zahradě, na které byla natáčena zabíjačka. A díky paní Vášáryové. A ta hláška, která vešla do historie: musíte se snažit, pane správče.

Dodívala jsem se na ten film do poloviny a nevidím důvod, proč se dívat dál. Je mi líto, možná někdy jindy.