Silence

Na tuhle Ritchiovku, která se zdála být tím největším ústřelem mého oblíbeného tvůrce za poslední dobu, jsem sbíral odvahu poměrně dlouho... tak dlouho, že jsem viděl nejprve The Ministry of Ungentlemanly Warfare, které vlastně působilo papírově mnohem energičtěji a zajímavěji. Jenže co čert nechtěl, mě vlastně tenhle milionkrát viděný koncept v trochu odbytém kabátku dokázal velmi slušně pobavit. Operation Fortune si na nic nehraje a v téhle upřímnosti přiznává to, že si je vědomá až fádní oldschoolovosti a okoukanosti zápletky a jejího rozuzlování a vsází vše na povedený “bondovský” styl a fajn postavy. A sedí to. Vyprávění s vážnou tváří čas od času odlehčované hláškami či svérázností postav je sice klišé, ale léty ověřené funkční klišé, které pro mě bylo mnohem snesitelnější, než zmíněný novější Ritchieho počin, který tak moc tlačí na frajerskou a přestylizovanou notu, že dokoukat to kosení nekonečných zástupů nácků bez napětí dalo zabrat. Kdyby do toho dali všichni trošku více energie a kreativity, mohla to být pecka. Takhle je to poctivá špionská jednohubka, která ničím neohromí, ale na další misi tohohle týmu bych se podíval s chutí. 7/10

Papírově bylo všechno správně: Oblíbený režisér (kterému jsem stále schopen a ochoten odpustit ledasco), atraktivní téma, sympatický casting, potenciál dobré akce, stylovosti, napětí... No... a všechny tyhle fajn ingredience Ritchie vzal, hodil do hrnce a př(e)ipálil. Sice to vypadá výborně, casting funguje, zápletka má ohromný potenciál aby to celé bylo ritchieovsky stylové, správně drsňácké a nahláškované, ale zároveň napínavé a alespoň trochu v rámci žánru uvěřitelné. Ritchie jako režisér vlastně odvádí dobrou práci, ale kámen úrazu je – jako již v několika případech – hlavně scénář… celé to potápí neuvěřitelně líné psaní, monotónní vyprávění a střídání režimů a především naprosto přepálená nedotknutelnost britské partičky, kterou si autoři spletli se zábavnou stylovostí. Ta je již po pár scénách otravně naivní a nezáživná. To, že se nám hrdinové v první skvělé scéně na lodi představují jako bezchybní mistři svého oboru je naprosto v pořádku, nicméně abychom se k nim v průběhu filmu dokázali nějak přimknout, musí je prostě potkat nějaké reálné překážky a ne něco, co dokáží VŽDY zdárně vyřešit na půdorysu jedné scény. Ty zástupy padajících nácků mi vlastně vůbec nevadily, problém je, že když už někdo dostal alespoň malinkou příležitost commandu zatopit, buď sám sebe zdiskreditoval naprosto stupidním chováním nebo to za něj zdárně udělalo nějaké obrovské klišé. Ach jo… 5/10

Nečekaně dobré a nečekaně jiné, než Fury Road. Samozřejmě to má spoustu styčných ploch - odehrává se to ve stejném světě - jen očima jiného vyprávěče - tudíž vizuál, výprava, mytlogie i přístup a pravidla akce a naháněček jsou důvěrně známé. Oproti devět let starému příběhu, který navazuje na tento, se ale celou stopáž zběsile neujíždí a je tak čas dostat se trochu pod kůži postavám i fungování samotného světa. To neznamená, že ve Fury Road to nefungovalo, naopak, v kontextu tehdejšího filmu expozice postav, kterou jsme dostali, bohatě stačila, aby vše zapadlo do sebe. Podruhé by stejný přístup podle mě nefungoval, protože Furiosa je prostě jiná postava než Max a je moc dobře, že se Miller rozhodl udělat to trochu jinak. Zároveň, přestože je zřejmé, že reálných výbuchů a bouraček bylo výrazně méně, než minule, působí film mnohem méně digitálně, než se zdálo z trailerů. Výrazně tomu pomáhá celková stylizace, včetně zrychlených pohybů aut, lidi, výbuchů a obecně celé akce (což bylo použito v určité míře už ve Fury Road), když na to člověk po krátkém zvykání přistoupí, velmi dobře to pomáhá kamuflovat a propojovat VFX s realnou akci a kulisami. Zábavné, dobře vyprávěné a sympaticky osobité. 8/10