Raphaell

Hrdina sice oplývá negativními vlastnostmi a dalo by se o něm s klidem říct, že je pěknej hajzl. Stejně je to ale sympaťák a je mi blízká jeho snaha uniknout ze soukolí všedního života. Každou sobotu večer se sice zlije do němoty, ale co má dělat, když je to jediná možnost úniku pro tisíce lidí. On však hledá vzrušení i jinde, spí se ženou svého kolegy, terorizuje sousedku a při jedné ze svých letmých návštěv restauračního zařízení sbalí hodně krásnou Doreen.Ta holka je opravdu hezká a je až k neuvěření, že jí sbalí úplně obhroublým způsobem. Vidina manželství ho sice děsí, ale nelze mu unikat věčně, stejně jako není možné navěky tajit nevěru, a tak se Arthur nakonec stejně chytí jako ryba na udici.

Nějak nechápu, že tento film má tak nízké hodnocení. Skvělá kamera, obstojný scénář a velmi dobré obsazení. Kryštof Hádek jako pózer, který postupem času zjišťuje, že život je trochu jiný, než si myslel a liší se stejně jako marxismus od komunismu. Společně s Martinem Hubou pak vytvářejí vztah otec a syn, který jsem jim skutečně uvěřil a když se v závěru potkali a na vězeňském dvoře si povídali až propukli v upřímný smích, smál jsem se s nimi, i když to nebylo vůbec vtipné, ale upřímné. Prostě takový ten moment, kdy se přistihnete, že plně souzníte s filmem a přesně tehdy jsem se rozhodl pro plné hodnocení, protože to pro mě byl jeden z nezapomenutelných (možná) momentů při sledování filmů.

Na začátku filmu jsem bojoval s touhou vypnout ho a neztrácet čas. Přišlo mi to totiž nezajímavé a čitelné a hlavní dětská protagonistka krajně nesympatická, která navíc špatně hraje. Z nějakého důvodu jsem tomu ale pořád dával šanci a nelituju. Režisérka Procházková udělala z jinak všední a papírem šustící zápletky docela zajímavý film, líbila se mi spousta dílčích nápadů a jsem zvědav, kam se bude její tvorba dál vyvíjet. Jen mě mrzí ten hrozně nepravděpodobný závěr. Pavel Řezníček by byl docela trumpeta, kdyby se k Jitce Čvančarový vrátil, ale já jsem ještě mladý a manželství nerozumím (zaplaťpánbůh)

Manifest svobodného člověka, tůláka. I když bych nechtěl opustit své blízké, stejně tak nechci být jen zaprděncem, co sedí doma na prdeli. Odjíždím do Krkonoš, sám, ale doufám, že si na mě tamější kámoši udělají čas a budou chodit po lesích a po horách se mnou.

Dlouho jsem shlédnutí tohoto filmu odkládal. Nejdříve mě odrazovala stopáž, protože i mnohé kratší japonské dokážou být neúnosně dlouhé. Poté jsem se zase vypořádával se smrtí několika blízkých, kteří krátce po sobě odešli, a já se bál, že Průvodce bude hrát na city. Naštěstí se tak nestalo a emoce ždímaly především tóny čela, na které hrál hlavní hrdina. Film byl prodchnutý typickým japonským klidem a smířením, přesto ale neuvěřitelně odsýpal a za ty dvě hodiny mě nestihl ani na okamžik nudit. Kromě tématu smrti se dotkl také diskriminace. U nás známe především tu rasovou, ale v Japonsku je stejným problémem i diskriminace třídní (zní to komunisticky, ale lepší slovo mě nenapadlo), kdy je na lidi, zastávající například povolání týkající se smrti, pohlíženo s despektem. V Průvodci je to zobrazeno s takovým citem, že člověk neznalý japonské kultury nejspíš ani nepochopí, že jde o společenskou diskriminaci a nikoliv jen o znechucení několika lidí, kteří se štítí smrti. Smrt je přirozená součást života, bez ní by život nebyl. Není však koncem, jak se obáváme, nýbrž pouze branou. A já v tomhle s filmem souhlasím a tajně doufám, že tomu tak "skutečně" je. A pokud ne, tak se nic nestane, jak zpívá ve své v radiích rotující písni Daniel Landa. A ještě poslední slova na závěr: Jsem rád, že jsem tenhle film stihl vidět a doufám, že stihnu i další jeho reprízy :)

Ne, že by to nebylo zajímavé, ale celou dobu jsem si říkal, co je na tom taková pecka oproti jiným íránským filmům. Téma bot bylo vyždímáno do sucha, ale ani to by nestačilo k mé spokojenosti. Tu mi zajistil až závěrečný čtyřkilometrový běh, který pro změnu vyždímal emoce z mého kamenného srdce. To byla prostě síla, už dlouho jsem žádnému filmovému hrdinovi nedržel tak moc palce. Byl to nejlepší běh na filmovém pásu, který překonal i ten známější z Foresta Gumpa.

Na pozadí milostného vztahu prostitutky Harumi a vojáka, jehož jméno jsem zapomněl, režisér Suzuki zároveň rozehrává kritiku války. V mužstvu se setkáme s komunisto-pacifistou, který je nucen bojovat, i když sní o věčném míru, a na druhé straně se šovinistickými oficíry. Japonci jsou absurdní v tom, že zajatci z jejich řad se v případě toho, že přežijí, stejně budou muset podrobit vojenskému soudu a následně budou dosti pravděpodobně popraveni. Haručin milý je přesně tenhle případ. V zajetí se setkává s čínskými komunisty, kteří vůbec nejsou tak špatní, jak si nejspíš myslel (zajatce nezabíjí a dokonce si zpívají veselé písničky), ale stejně v sobě japonský naturel nedokáže potlačit a zůstává věrný té špatné straně.

Neskutečně silný a inspirující příběh. Moje mamka, když jsem jí popsal, na co to koukám, neustále dokola opakovala, že to musel být neuvěřitelně statečný člověk. Jenže on neměl na vybranou, i kdyby se z toho hroutil a utápěl v nejhorších depresích. Člověk totiž nemůže umřít, jen silou pouhé myšlenky. Nebo možná může, ale určitě to potrvá hodně dlouho, než se jeho přání vyplní. Já do posledních minut filmu doufal, že se Jean Do pohne, vstane a vybere si jednu z těch charismatických žen, co se kolem něho motaly. Nebyla by to lehká volba a možná proto jsem se na ni tak těšil...Sakra, říkal jsem si neustále, tenhle chlapík může jenom mrkat okem a napíše knihu, takže bych se měl taky pochlapit a něco dotáhnout do konce. Teď k filmovému zpracování. Po vizuální stránce je to nápadité a nemám vlastně, co vytknout. Udělat z hodně omezeného subjektivního pohledu Jeana Do zajímavou podívanou, to je obdivuhodné. Jenže chvílema jsem se přistihl, že tomu filmu chybí malinkatá špetka zajímavosti ve vyprávění. Příběh a poselství jsou silné a i na tom se to dá celé uhrát, jenže já se nechci nechat obměkčit, takže dávám hvězdy čtyři.

Byl jsem tehdy tuším platonicky zamilovaný do Zuzky Norisové, ale když jsem zjistil, že je příbuzná s Chuckem, tak mě to nějak přešlo. Příběh toho filmu si však pamatuju i po letech, stejně jako některé písničkové hity, takže to špatný film určitě nebyl.

Hodně jsem se na tenhle snímek těšil, protože jedna z hlavních hvězd - Buakaw por Pramuk (nyní znám pod jménem Buakaw Banchamek) ho při cestách za svými zápasy v thajském boxu náležitě propagoval. Dokonce do ringu nastupoval v kostýmu z filmu. Kromě něj jsem ve filmu zahlédl i další muay thai superstar Yodsanklaie a tuším, že také Anuwata Kaewsamrita. Jenže ani přítomnost takovýchto jmen nezajistí, že budou bojové scény natočeny kvalitně a reálně. Yamada mě o tom bohužel přesvědčil, protože to hlavní, na co jsem se těšil, bylo nakonec nekoukatelné. Otřesný zpomalovačky a fázování pohybu. Spíš než choreografů je to vina režie a kamery, bohužel, protože potenciál to rozhodně mělo.