Režie:
Carl Theodor DreyerScénář:
Carl Theodor DreyerKamera:
Rudolph MatéHrají:
Maria Falconetti, Eugene Silvain, André Berley, Maurice Schutz, Antonin Artaud, Michel Simon, Jean d'Yd, Alexandre Mihalesco, Léon Larive, Jean Aymé (více)Obsahy(1)
Slavné zpracování příběhu o Johance z Arku není typický historický velkofilm. S výjimkou kostýmů se oprošťuje od dobových reálií, zato vyzdvihuje střet fanatismu a klerikalismu soudců se vznešenou prostotou nevinné dívky. Působivost procesu stupňuje užití detailů a i v následných scénách si kamera často všímá jen fragmentů lidské tváře. Němý film inspiroval nejednoho skladatele k hudebnímu „ozvučení“. Vilnius – evropské hlavní město kultury 2009 a filmové fórum Scanorama daly podnět ke vzniku osobité hudby litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse, kterou pro Febiofest nastudoval Orchestr BERG. (Febiofest)
(více)Recenze (129)
Absolútne zdrvujúci zážitok. Dreyer musel kvôli filmu upísať zmluvu s diablom. Filmársky je to absolútna lahôdka. Klaustrofobická a emočne ohromne vypjatá dráma s geniálnym hereckým výkonom Marie Falconetti. V jej očiach a slzách sa odráža bolesť obetí všetkých sfalšovaných procesov a bezmocnosti človeka, voči mocnostiam. Najlepší nemý film ever? 10/10 P.S. v mnohom pomáha aj parádna novozložená hudba, neskôr použitá v kľúčových scénach K19: Widowmaker ()
Jeden z vrcholov nemého filmu s pre mňa milou historickou tématikou a geniálnou hudbou, ktorá veľkou mierou prehĺbila už i tak veľký sugestívny zážitok. Samozrejme, nemôžem zabudnúť ani na herecký výkon M. Falconetti, ktorej stvárnenie panny Orleánskej patrí k tým najlepším aké som doposiaľ videl. Škoda, že sa nezachoval pôvodný originál snímku. 85/100 ()
Jako Brňačka, která nemá ráda Švédy od té doby, co obléhali Brno, umím pochopit zášť Francouzů vůči Britům. Neumím pochopit, jak v době, kdy němý film nutil herce k rozmáchlým gestům a maximálnímu přehrávání, bylo možné natočit takto civilně zahraný snímek. Na druhou stranu však dlužno připodotkout, že Falconetti vlastně celou dobu dává na odiv Bazedovu chorobu doplněnou o zvýšenou slzivost. ()
Poprvé jsem tento film viděl před několika lety ve verzi s německými mezititulky, která byla nahraná z nějaké německé televize a doplněná klasickou hudbou, např. Bachem. Už tehdy to bylo na pět hvězd. Dnes jsem viděl verzi od Criterionu se zde několikrát zmiňovaným oratoriem Voices of light Richarda Einhorna, které rozhodně není jen tak nějakým hudebním podkresem, ale mistrovským dílem samo o sobě. Nejvíce na mně zapůsobila sekvence v mučírně, ke které se k záběrům tváří soudců a Jany přidávaly i záběry na mučící zařízení, zvláště to ostnaté kolo. ()
Nepopsatelně strhující film, v němž se mísí vlivy německého expresionismu (výprava Hermanna Warma), kammerspielu (kameraman Rudolph Maté spolupracoval dříve s Karlem Freundem) a sovětské montážní školy. Těžko si zachovat odstup a chladně analyzovat geniální střih, přerámovávání, nezvyklé pohyby a úhly kamery, bolestivě realistické herectví, vytváření takřka abstraktního prostoru mimo prostor a čas (ustavující záběry chybí, velké detaily převládají)... Je jich zde hodně - důvodů, proč se dívám na filmy a nepřestávám nad nimi žasnout. Podmanivost detailu, síla obrazu. Maximální. 90% ()
Galerie (93)
Zajímavosti (19)
- Jedná se o druhou a poslední filmovou roli Marie Falconetti (Johanka), která nikdy nepochopila, proč se snímek stal takovým fenoménem. (Terva)
- Jako scénograf na Dreyerově filmu pracoval Hermann Warm, který navrhoval dekorace i pro Kabinet doktora Caligariho. (Hwaelos)
- Prevrátený záber kamery v závere snímky nie je z pohľadu herečky. Je to režisérov zámer vyjadriť bezcitnosť vojakov prizerajúcich sa Janinej (Maria Falconetti) poprave. (Biopler)
Reklama