Osud člověka

Hodně působivá záležitost a určitě pozitivnější setkání se sovětským filmem, než v případě předchozího snímku (Jaro v Zarečné ulici, 1956). Je opravdu znát, jakými změnami prošela sovětská filmová scéna (podobně jako v rámci východního bloku i československá) po odhalení kultu osobnosti Stalina a najednou i silně vlastenecký film působí na diváka zcela jinak. Osud člověka mi dává vzpomenout na dřívější zážitky z Balady o vojákovi a Májových hvězd ze stejného roku. Sergeju Bondarčukovi se i navzdory místy silnému pátosu (pro ruský národ prostě typickému) povedlo natočit film plný lidské statečnosti a síly, stejně tak plný řady sugestivních napínavých scén. Příběh obyčejného člověka v nelehké době, kterou je schopný díky své odhodlanosti přežít a nacházet znovu nový smysl života, má co říct dalším generacím i po tolika letech... 75% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (11.04.2020)

Když jsem po mnoha letech Osud člověka opět zhlédl, hodně jsem o něm přemýšlel. Ne, že by neměl řadu předností, a ne, že by nevyčníval z dobové sovětské produkce, na prvotinu je to překvapivě vyzrálé dílo, jenže je tam nejedno ale. Svých nadšených obdivovatelů má konec konců Bondarčuk dost, takže se nakonec, jak bývá u mě zvykem, když jsem na vážkách, přikláním tam, kde ostatní hodnotí výš, k nižšímu hodnocení. Kdo tvrdí, že film postrádá nebo minimalizuje propagandistický rozměr, má pořádné klapky na očích. Snaha konstruovat nového sovětského člověka je ve skutečnosti výrazná. Osobně mi vadí i sentiment, kde Bondarčuk promyšleně pracuje s dětským sirotkem. Pokud jde o únik ze zajetí, tak snadno by to asi v reálu nešlo, ale asi nejvíc to skřípe ve scéně konfrontace se šéfem lágru. Tady Bondarčuk promyšleně hraje na patetickou vlasteneckou notečku. Neupírám Bondarčukovi výjimečný talent, ale mám pocit, že hrál v sovětské kinematografii podobnou roli jako u nás Otakar Vávra. Osud člověka je dobrý, ale v mých očích nikoliv výjimečný. Celkový dojem: 65 %. (31.10.2016)

Velmi sugestivní válečný film. Režisér Bondarčuk se tímto zapsal zlatým písmem do dějin světové kinematografie. I když se ve filmu zase tak moc neválčí, přesto vypovídá o 2.světové válce v Rusku velmi mnoho, ale hlavně ztvárnil výborným způsobem povídku Michajla Šolochova a opět je zde ukázka "ruské duše", která pokořila i krutého SS velitele tábora Müllera. Půl století starý film, stále úžasný. (04.01.2008)

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)

Klasický sovětský válečný příběh, který má svou očekávanou kvalitu, přesto ho závěr vystřelil ještě někam výš. Vítr dojemných emocí epilogu tohoto dramatu mi vehnal slzy do očí a získal zasloužených pět. Vždy se zamýšlím, jak rychle při bourání pomníků vojáků Rudé armády zapomínáme, kdo svou krví smočil naši československou zemi nejvíc... (03.02.2022)