Režie:
Sergej BondarčukKamera:
Vladimir MonachovObsahy(2)
Na motivy stejnojmenné novely klasika ruské literatury Michaila Šolochova natočil Sergej Bondarčuk v roce 1959 svůj režisérský debut a zároveň se zhostil hlavní role. Osud člověka vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál. Osud člověka byl natočen poměrně záhy po skončení druhé světové války, přitom však nesází na vlastenecký patos. Naopak, všímá si více toho, jakou spoušť napáchala válka v životech miliónů obyčejných lidí. Právě takové filmy (připomeňme například snímky Jeřábi táhnou či Ivanovo dětství) však mají schopnost zprostředkovat hrůzy války opravdověji než výpravné, oslavné epopeje. Oproti tónu Šolochovovy novely, která glorifikuje hrdinství prostého člověka, zdůrazňuje Bondarčuk expresionistickými filmovými postupy iracionalitu války a šílenou náhodnost přežití jednotlivce. Některé scény (rampa koncentračního tábora, útěk ze zajetí) působí podivuhodně současným dojmem. (Česká televize)
(více)Recenze (95)
Bondarčuk sice občas příliš osekává charakter lidskosti na kýčovité a jednoduché filmové motivy, ale přesto (nebo právě proto) mu pod rukama vykvetl nádherný pacifistický příběh o jednom obyčejném člověku v neobyčejně zlých časech. Žádná dobová propaganda, pouze syrový pohled na válečné hrůzy a následky optikou výpravného světového filmu, který nad ostatní nevyniká, ale své důležité místo si v dějinách nejen sovětské kinematografie bezpochyby zaslouží. Hlavně několik scén (vodka s nepřítelem, závěr v autě) se řadí svou výpovědí mezi ty nezapomenutelné... 75% ()
Depresívna psychologická sonda do útrob zlomenej mysle ruského vojaka, zomletého vojnovou mašinériou. Po lyrickom spomienkovom úvode sa Sokolov čoskoro dostáva do zajatia, v ktorom čelí ťažkým podmienkam, násiliu zo strany nemeckých vojakov a vnútornej bolesti. Osud človeka je v prvom rade tragédiou jedinca, padajúceho pod ranami osudu a opäť sa stávajúceho na nohy, poháňaného vidinou návratu k rodine. Mnohé sugestívne pasáže sa priam vryjú do pamäte, či už je to vyvrcholenie pochodu zajatcov scénou v kostole, záber na davy ľudí prúdiacich do továrne alebo technicky brilantne a nesmierne efektne natočeným prejazdom cez bojové pásmo v prestrojení za nemeckého dôstojníka, pri ktorej som takmer nedýchal. Lyrický záver s prísľubom do budúcnosti aspoň trochu vytrháva z emočne vypjatého príbehu a dostavuje sa vítaná katarzia. Ťažký a osobitý sovietsky vojnový snímok, ktorému sa aj vďaka Bondarčukovmu výkonu vyrovná máločo. 85% ()
Hodně působivá záležitost a určitě pozitivnější setkání se sovětským filmem, než v případě předchozího snímku (Jaro v Zarečné ulici, 1956). Je opravdu znát, jakými změnami prošela sovětská filmová scéna (podobně jako v rámci východního bloku i československá) po odhalení kultu osobnosti Stalina a najednou i silně vlastenecký film působí na diváka zcela jinak. Osud člověka mi dává vzpomenout na dřívější zážitky z Balady o vojákovi a Májových hvězd ze stejného roku. Sergeju Bondarčukovi se i navzdory místy silnému pátosu (pro ruský národ prostě typickému) povedlo natočit film plný lidské statečnosti a síly, stejně tak plný řady sugestivních napínavých scén. Příběh obyčejného člověka v nelehké době, kterou je schopný díky své odhodlanosti přežít a nacházet znovu nový smysl života, má co říct dalším generacím i po tolika letech... 75% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) ()
Osud človeka je vynikajúce dielo ruskej literatúry, no mám pocit, že režisér a predstaviteľ hlavnej postavy Bondarčuk ho pojal ešte lepšie. Nemám rád čiernobiele filmy, ale po tomto som siahol s radosťou. Hrôzy vojny sú tu zobrazené tak verne, ľudsky, divák má pocit autenticity a blízkosti, čo u mnohých dokumentov môže chýbať, pretože sú ladene historicky a vzdialene. Tu sa toto nestane, človek je do deja vtiahnutý. Hoci pôvodný autor Šolochov dielo ladil i oslavne, Bondarčuk stavia Osud človeka do formy hlavne protivojnového filmu s prvotriednym scenárom. ()
To, že je film zaměřen na osud jednoho člověka a díky jeho vzpomínání se tak můžeme ponořit do strhujícího a smutného příběhu beru jako velké plus. Bondarčuk co by zajatec v lágru nešel přímo škemrat o jídlo, ta scéna byla malinko jiná. Bondarčuk byl trošku prostořeký a řekl co neměl, proto si ho velitel zavolal, že ho zastřelí a před tím mu dal napít vodky. On zvládl vypít tři plné sklenice aniž by něco zakousl, proto mu velitel dal kus špeku a bochníček tmavého chleba. Uznal, že je to skutečný ruský voják. O ten chleba a špek se pak všichni zajatci na baráku spravedlivě podělili. Je to opravdu nezapomenutelná scéna. Ale takových je v tomto filmu opravdu hodně. Poprvé viděno včera na slovenské televizi s českým dabingem. ()
Galerie (7)
Photo © Mosfilm
Reklama