Osud člověka

Bondarčuk sice občas příliš osekává charakter lidskosti na kýčovité a jednoduché filmové motivy, ale přesto (nebo právě proto) mu pod rukama vykvetl nádherný pacifistický příběh o jednom obyčejném člověku v neobyčejně zlých časech. Žádná dobová propaganda, pouze syrový pohled na válečné hrůzy a následky optikou výpravného světového filmu, který nad ostatní nevyniká, ale své důležité místo si v dějinách nejen sovětské kinematografie bezpochyby zaslouží. Hlavně několik scén (vodka s nepřítelem, závěr v autě) se řadí svou výpovědí mezi ty nezapomenutelné... 75% (03.05.2016)

Skvělý Bondarčuk, mimořádně silný film, bylo by již načase občas nějaké tyto filmy zopakovat.Tu scénu, o niíž píše Lima chléb - vodka asi málokdo zapomene. (Za svoju pogibeľ vyplju....Posle pjervogo stakana nezakusyvaju...Posle vtorogo stakana neprivyk zakusyvať...) A ten stakan byl pořádný skoro půllitrový. Vrcholem gradace toho válkou zpackaného života jedinců přece jen není naprostá beznaděj a to je ta jímavá scéna v náklaďáku v závěru filmu, jak píše ve svém komentáři landau. Kromě několika domácích ocenění získal v r. 1959 hlavní cenu MFF v Lokarnu a hlavní cenu film. festivalu pracujících v ČSR - Křišťálovou vázu. (09.08.2003)

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)

Velmi sugestivní válečný film. Režisér Bondarčuk se tímto zapsal zlatým písmem do dějin světové kinematografie. I když se ve filmu zase tak moc neválčí, přesto vypovídá o 2.světové válce v Rusku velmi mnoho, ale hlavně ztvárnil výborným způsobem povídku Michajla Šolochova a opět je zde ukázka "ruské duše", která pokořila i krutého SS velitele tábora Müllera. Půl století starý film, stále úžasný. (04.01.2008)

Válečná lyrika, žanr ryze sovětský. Osud člověka je jeden z těch lepších, dobovým schematismem nezatížený sovětský válečný film. Propagandistický rozměr lze ovšem nalézt i tady - onen ,,nový sovětský člověk", který bude přese všechna příkoří a strasti budovat nový světový řád...plus obrovské množství sentimentu a sentimentálních scén, to trochu bije do očí - zvláště těch dnešních navyklých rastru realismu a civilismu... Nejlepším sovětským válečným filmem této dekády tak pro mne dál zůstává o tři roky mladší Tarkovského Ivanovo dětství... (09.05.2017)