Betlémské světlo

Bál som sa, že to bude zlé, ale bolo to milé a dá sa povedať, aj dôstojné. Film ako celok síce nedrží pokope, ale sype vtipy jeden za druhým a humor tipu Ježíšek není, ale Ježíš je! funguje výborne. Je to taký artový, Svěrákovský Kameňák. Som spokojný. Pekná labutia pieseň Zdeňka Svěráka. (19.03.2022)

Svěrák mladší ani starší nejsou špatnými režiséry – u toho druhého platí ani herec, autor textů – písniček – nicméně jsem od nich i já viděl lepší a záživnější filmy. Tohle mě popravdě zas až tolik nebavilo, jak bych si přál. Objeví se tu celá řada známých herců a hereček – počátku mě to i bavilo, je tu i několik vtipných hlášek – situací, dokonce i nějaká ta nahota, ovšem postupem času to přestalo mít onu jiskru. Z pohledu jejich tvorby to vidím na průměrnou záležitost a vůbec se nedivím, že tu spousta lidí hodnotila ještě méně. I já jsem dost na rozpacích 40-50% a vidět znovu už to opravdu nepotřebuju. (23.06.2023)

Veškeré ohlasy, které jsem četl ohledně Betlémského světla od Jana Svěráka, mě nakonec do kina nedonutily. Teď toho trošičku lituji, protože mě se to prostě líbilo. Není to úplně komedie, jako spíše taková sonda, respektive náhled do duše stárnoucího spisovatele a to celé zabalené v poetickém kabátku a krásně odvedenou filmařinou (zejména kamera byla v některých scénách perfektní). (20.09.2022)

Dramaturgicky nezvládnutá, k uzoufání nevtipná a bolestivě trapná „komedie“ - to je sousloví, u kterého bych ještě před nějakým časem netušil, že ho někdy budu spojovat s duem Svěrák & Svěrák. I když po Třech bratrech asi jo. Když se v letním kině na letošní LFŠ někdo deset minut před koncem zvedl a zařval na celé náměstí plné lidí slova „To je ale píčovina!“, nestačilo jen pokývat souhlasně hlavou, ale rovnou zatleskat. [LFŠ 2022] (27.08.2022)

Za mě bylo Po strništi bos zoufalejší, nikam to nesměřovalo, divák se nedojal, nezasmál, nezasnil. Prequel jednoho z nejlepších porevolučních filmů dopadl poměrně špatně. Nadýchané vzduchoprázdno. Od Betlémského světla jsem nic nečekal a asi to rozhodlo. Spisovatel Šejnoha se ještě na pohřební rubáš necítí, ale začíná mít s přibývajícími roky potíže s dopsáním svých povídek. Naštěstí pro něj se rád oddává výletům do své fantazie, zároveň mu jednotlivé postavy nedají pokoj a nutí jej, aby dopsal jejich příběh. Nakonec jsou povídky tři, končí ovšem zcela nahodile. Bez nějakých větších dějových souvislostí se prolínají s jeho reálným životem a vztahem s manželkou, která mu vyčítá, že společný čas už spolu prakticky netráví. Říkal jsem si, že když se v tomhle slepenci budou překřikovat dílky autorovy fantazie, bude v tom jistá magická nadsázka, a hlavně ony příběhy budou fungovat a budou dotažené a vypointované, sedne si to. Jenže ony nejsou, nejvíc prostoru dostává prazvláštní vztah nedobytné lékárnice a fotografa ženských aktů, z kterého vypadne – vlastně jen nahé tělo Terezy Ramba. Ostatní postavy spisovatel zanedbává, raději utíká do povídky, ve které svléká mladou holku. Starší ze Svěráků se holt v posledních letech „rád“ pohybuje v úloze důchodce s uslintaným vábením k mladším ženám. Mlasky, mlask. Tradičně potěší kamera Vladimíra Smutného a hudba Ondřeje Soukupa. Nespokojený jsem nicméně nebyl. U „strniště“ byl. (25.09.2022)