Šíleně smutná princezna

Šíleně smutná princezna na první pohled (i poslech) do jisté míry vyčnívá z tuzemské pohádkové produkce - zejména díky netradičnímu pojetí, které je okořeněné nezapomenutelnými písněmi, nádhernou (i když "maličko" kýčovitou) výpravou a nejednou nápaditou a humornou sekvencí. Mladičkému Neckáři a Vondráčkové to nesmírně slušelo, duo Kemr-Vostřel bylo výsostně spiklenecké, zatímco duo Marvan-Záhorský mělo královské charisma. Libozvučná pohádka, která nestárne. (25.01.2021)

O nadčasovosti téhle pohádky vypovídá nejen prvotřídní bitch-face mladý Heleny Vondráčkový, ale i to, že výpravu patrně dělal stejný člověk, co u videohry Dishonored a Václav Neckář je jednoznačným inspiračním vzorem existence Pavla Dorotky. (11.03.2022)

nostalgických 5* nemám vůbec problém dát této pohádce plný počet bodů, protože jsem ji měl odjakživa rád. Tehdejší a vlastně i současné popové hvězdy do svých rolí zapadli perfektně a Helence se dá odpustit nezkušenost (teď bych ji už neodpustil nic ;-). Prostě veselá a hravá moderní hudební pohádka, která mě vždy potěší a pobaví a beru ji jako skoro nejlepší vůbec. Navíc jsou v ní výborné a nezapomuntelné vedlejší role. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (05.04.2018)

Jako malá jsem tuhle pohádku zbožňovala. Když jsem se na ní podívala teď po tolika letech už mě to tolik nebavilo. To nejhezčí na celé pohádce jsou písně, jsou povedené, chytlavé a krásně zazpívané. Helena a Václav k sobě docela i šli, i když bylo na nich poznat, že to jsou vlastně neherci. Pohádka má svoje mouchy a místy mě opravdu nudila, ale zároveň má i svoje kouzlo. (28.12.2020)

Není snad názornější způsob, jak si udělat představu o proměnách poválečné společenské atmosféry v českých zemích, než na vývoji tzv. klasické české filmové pohádky. Budovatelská Pyšná, zavile protiaristokratická, protigermánská a proticírkevní Se zlatou hvězdou, opatrně kritický Jasného Kocour a spousta dalších, hrajících všemi odstíny ideologie podle toho, kam zrovna politický vítr zavanul. Šíleně smutná se začala natáčet v šedesátém sedmém a dokončovala se někdy kolem pražského jara; krátké svobodné nadechnutí národa před srpnovým příjezdem bratrských tanků z ní přímo čiší. Oblíbená figurka popleteného krále, tentokrát zdvojená, už nekarikuje feudální ani buržoazní, ale soudobou domácí vrchnost; válečné nebezpečí už nemá tvář souseda Kazisvěta, ale vysoce postavených pletichářů na obou stranách; silné pacifistické ladění nepůsobí jako úlitba stranické linii, ale jako autentický odraz dobových nálad; lidový humor se mísí s povážlivě intelektuálním; ryze současnou hudbu nedodávají prověření vousatí akademici, ale devatenáctiletý(!) Jan Hammer ml., kterého po srpnu a emigraci čeká kariéra světového progresivního jazzmana a rockera. — No a teď bych se mohl pustit do výčtu desítek jednotlivostí, kterých se na téhle pohádce / rodinném filmu asi nikdy nenabažím, ale už je to nějaké dlouhé, tak jmenuju jenom Dibarborova šarmantního francouzského kata (a hlavně jeho dialogy s králem Dobromyslem), přiznám se, že z princeznina songu o tom, že slza z tváře padá, mě proti mé vůli a veškeré logice pokaždé mrazí (chci věřit, že je to závrať ze zatáček té prapodivně vystavěné a přitom tak přirozeně plynoucí melodie, ale skoro mi navíc přijde, že Vondráčková tady ze sebe jedinkrát v životě dokázala dostat stejně intenzivní výraz, jako její pěvecká i lidská antipodka Marta Kubišová ve svých nejlepších kouscích), a zbytek si už nechám pro sebe. (11.01.2015)