Příběh jeptišky

The Nun's Story jsem neustále (z různých důvodů) odkládal, nevěděl jsem, co od filmu zabývající se takovýmto tématem, vlastně vůbec čekat. Když už mi ale byly všechny hvězdy nakloněny a já se tak konečně dostal k tomu si film pustit, nelituju ani jedné vteřiny (přestože to byla díky rozjetým titulkům slušná bojovka). Film silný, smutný, ale zároveň krásný, že by mě snad bavil i v případě, kdyby hlavní roli nehrála má nejoblíbenější herečka. Natolik mě uchvátil a přinutil i zamyslet se nad různými věcmi, což ve mně moc filmů v poslední době nevyvolalo. K Audrey tolik- přestože je víceméně po celou stopáž nenalíčená a v hábitu jeptišky, sluší jí to snad tolik co nikdy předtím. Úžasný výkon, který prostě měl být oceněn Oscarem. Příběh jeptišky se, s ohledem na budoucí události, stal zásadním i pro samotnou Audrey, mě zahřál u srdce tak, že jej z hlavy nedostanu ještě pěkně dlouho. Jestli vůbec kdy... (A ještě jednou velký dík VenDulin85, že jsem se mohl na Příběh jeptišky konečně podívat ;-). (24.07.2013)

Skutečný, byť umělecky zkrášlený životní příběh Marie Louisy Habetsové (1905-1981) byl pro Audrey blízký zejména svým odbojovým - byť ve filmu jen naznačeným - vyzněním (sama Hepburnová působila v odboji rovněž přes svůj věk na hranici holčičího a dívčího období). Katolická církev a její mystéria jsou tu představena plně - věcně, nekarikovaně, ve vyváženém poměru světla a stínu aktivit řeholních komunit zatížených doživotním celibátem a ústraním. Středověk v první polovině dvacátého století - jak film prokazuje - nezmizel; za zdmi klášterních areálů žil v mnohém v podstatě nerušeně dál. Skutečně evropská, silná povaha se v korzetu, přijatelném pro více tvárné jedince, dusila; v mnohém přitom záleželo na způsobu, jimiž staletá dogmata byla prosazována. Tento portrét je silný právě tím, že je portrétem sine ira et studio (portrétem prostým hněvu a podjatosti). Audrey, jedna z největších hereček všech dob, i tady prokázala vícerozměrovost svého robustního talentu ve škále a tóninách, které pro dobové diváky musely být mimořádným překvapením. Totéž lze říci i o vnímavé a pozorné, místy až pietní Zinnemannově režii. Věrohodnost prostředí a kulis, mimořádná pozornost věnovaná uměřené podobě filmu výpravou, tento katarzní (očišťující a pročišťující) zážitek jen dále posiluje a rozvíjí. PŘÍBĚH JEPTIŠKY má nesporně silný nadčasový náboj. Pro současného člověka náboj až očistný. (04.12.2012)

Na veliké ploše rozložený příběh, kdy jeho první část je téměř dokumentárním filmem o životě v ženském kláštěře a o rituálech přijímání do společenství jeptišek, ale poté se rozvíjí do smělé šíře jak v rovině osobní, tak i historické. Zvěrečné vyznění, že lidská dobrota je pojem mnohem širší a všeobsáhlejší než dobrota uměle diktovaná a vytvářená zvnějšku přes víru v Boha, je mi velice blízké; i proto možná v hodnocení trošku nadsazuji. (28.05.2011)

Citlivě natočený film o erozi jednoho řeholního povolání. Ve výsledku je to drásavá podívaná, přičemž sestřiny pochyby zůstávají zčásti zahaleny tajemstvím. Navenek všechno funguje, ale v srdci se cosi hroutí. Zejména jeden ze tří řeholních slibů - slib poslušnosti - se stává hrdince kamenem úrazu. Je to slib pro svět nejméně pochopitelný, zdánlivě nejzbytečnější... čistotu a chudobu lze vysvětlit, ale poslušnost... k čemu? A přece není myslitelné, že by kdo došel ke svatosti jakožto cíli zasvěceného života, aniž by byl ochoten nechat plnit přání představených třeba i protikladná těm nejvznešenějším vlastním touhám. Bez poslušnosti není pokory. A bez pokory není svatosti. Sestra Audrey Hepburn je příliš inteligentní, aby to nevěděla a příliš pravdivá sama k sobě, než aby se uchýlila k pokrytectví a hrála dvojí hru. Proto volí radikální řešení - upřímné a ponechávající naději, že nejde o útěk před Bohem - které však bolí o to víc, že právě takto v 60. a 70. letech a od té doby až po dnešek následovaly její rozhodutí (často z mnohem slabších pohnutek) stovky dalších řeholníků a řeholnic, až se z druhdy katolické Belgie stala dnes výspa sekularismu. Krize poslušnosti se dotkla nejenom těch, kdo odešli, ale i těch, kdo zůstali. Ale to už je jiný příběh, o kterém autoři tohoto filmu v roce 1959 nemohli mít tušení... Nevědomky natočili svědectví (nezaujaté - neglorifikující a nehanící) o katolickém světě, jak již neexistuje. (13.06.2010)

Dnes sa už takéto filmy netočia. Dlhé, nie pre množstvo akcie, ale pre hĺbku a komplikovanosť problému, ktorý reflektujú. Aj keď si cením, že ako dôvod odchodu tu nefiguruje, tak často zobrazovaná milostná aféra, predsa mi prídu dôvody sestry Luke, málo vierohodné. Na druhej strane, film dáva divákovi neobvykle veľký priestor na úvahy nad životom v kláštore, ktorý sa snaží zobraziť čo najvernejšie. Hoci rehoľný život už dnes nie je tak prísny ako v tomto snímku, myslím, že to stojí za pozretie každému, kto uvažuje o zasvätení sa Bohu. (22.01.2016)