Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye

Jeden z nejpodivnějším filmů, jaké jsem kdy viděl. Grey není jen jméno, je to zároveň barva, která film charakterizuje – příběh je skutečně podán v šedé, čímž se vytrácí ostrost expresionistických tvarů a vytváří se jakýsi snový mlžný opar. A právě sen tenhle jednoduchý příběh o upírovi připomíná nejvíce. Spíš než o reálného upíra mi přišlo, že film pracuje s motivem "filmu jako upíra", filmu jako média, které vysává "krev" skutečnosti, které dokáže diváka uvěznit v alternativní skutečnosti. Některé záběry jsou nezapomenutelné, stejně jako atmosféra, která tenhle film provází. Není to děs, není to napětí, je to... cosi blízké šedé, ale nikoli nuda. Spíš – zasněnost, kouzlo subjektivního pohledu. Nakonec jsem byl sakra rád, když tohle sugestivní snění skončilo. Film na pomezí němé a zvukové éry a zároveň zatraceně přízračné zjevení. Pokud budete mít možnost potkat Allana Greye, neodmítejte. (26.01.2004)

Vampyr vyvolává i po osmdesáti letech nejistotu, strach a i nějaké to napětí, ne protože by zkoumal obzvlášť děsivé téma, on přímo deformuje divákovu představu o bezpečném filmu. Dreyerovo experimentování s obrazem a kamerou (úplně se zřekl detailů z Panny Orleánské), přetáčení, skromná zvuková stopa a kontroverzní casting hlavního hrdiny, daly za vznik právoplatné hororové klasice skoro až náhodou. ___ Vampyr byl evidentně vyšlechtěn ze Stokerova "textosběrného" Drákuly, Murnauovy filmové fascinace Upír Nosferatu, populárních Lovecraftovských povídek a dalších hororových odrůd. Tu si přisvojuje vyprávění a shromažďování informací, tu si expresionisticky hraje se stíny, tu nechává "šedého" hrdinu potápět se do hlubin snů a představ, které v důsledku předčí všechnu realitu světa. Je pak přirozené, že se dostaví záhadná deprese, která nemá původ v dění na plátně, ale mezi okénky filmového pásu. (22.12.2011)

Je hodně diskutabilní s konečnou platností povědět, zda tenhle raný zvukový horor se svými přibývajícími roky stárne či nikoli. Některé vypravěčské postupy působí totiž i dnes velmi originálně a formálně je film natolik chytře vystavěn, že tím dostatečně zakrývá absenci napínavého děje. Hra stínů nebyla v kinematografii snad nikdy tak působivá a Dreyer dále triumfuje i ponurým, dá se říci snovým vizuálem, skvělým výběrem herců a některými netypickými kamerovými úhly (například cesta v rakvi z perspektivy nebožtíka). Bohužel příběhově, ačkoli se snaží splétat různé dějové roviny nebo realitu s pouhým sněním, je film vystavěn nudně a nepřináší takřka žádné ikonické žánrové momenty, které by si pamatoval divák netknutý filmovou vědou (jako jsem já) nebo bez pochopení k vyprávění zásadně s využitím obrazu a s ním spojených symbolů - alespoň tohle pochopení naštěstí mám, takže jsem vážně uvažoval i o čtvrté hvězdě... 70% (28.09.2015)

[8,5/10] (Ch. T. Dreyer - Filmproduktion) (Čb. /// Produkce: Carl Theodor Dreyer, Nicolas de Gunsburg (Julian West) /// Scénář: Carl Theodor Dreyer, Christen Jul podle povídky Za temným zrcadlem Sheridana Le Fanu /// Kamera: Rudolph Maté, Louis Née /// Hudba: Wolfgang Zeller) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (26.12.2009)

Pokud by tu kdokoli z vás povídky od Sheridana Le Fanu četl, nemohl by stál opakovat nic o podobnosti Carmilly s Vampýrem, mají toho společného asi tolik jako masturbace a skupinový sex - maximálně jeden styčný bod. Zde tedy v podobě upírky-ženy. Film není špatný: stíny, které si dělají co chtějí, jsou působivé, řada jednotlivých obrazů má svou sílu - pohled z vnitřku rakve, jak vás do ní zatloukají, mě bude asi dlouho strašit. A navíc nápad, že upír nemusí být personifikovaná bytost, ale cosi zlého, s čím možná bojujeme, ale třeba to ani nespatříme, je velmi zajímavý... ale stejně mi to nějak nesedlo. Buď za to mohl snový styl vyprávění, nebo použitá technika (nejen kvůli mezititulkům to vypadalo jako film z němého období, jen náhodou dodatečně ozvučený!), nevím. Rád jsem dobrodružství Allana Graye viděl, ale opakovat to asi nebudu. (21.07.2013)