Chiméra

Povedené to určitě je a nedá se říct, že by se to Rohrwacherové nepovedlo, ale jisté zklamání nezapřu. Po geniální úvodní scéně a návratu k Super 16mm (které se taky podílí na tom, proč na mě Šťastný Lazzaro působí jak působí) jsem si říkal, že to bude opět něco, ale postupem času mě zarazila veskrze klasická narativní výstavba, kde se dají jasně předvídat jak Arthurovy kroky, tak i veškeré zvraty spojené se vším naznačeným. Jednodušeji - vše, co zde má mít svůj význam, ho má přesně ve chvíli, kdy to čekáte nejvíc. Na jednu stranu na klasické struktuře není nic špatného, když funguje, na tu druhou mi zde chyběla určitá neotřelost a roztříštěnost jak Lazzara, tak i Zázraků, kde se některé scény stanou zničehonic, jakoby neplánovaně a díky nim je výsledek o to víc magičtější. Tady se Rohrwacherová sice taktéž vrací k magickému realismu a nedá se říct, že špatně, ale působí to poněkud nalajnovaně, v rámci mezí, že dojde jen k tomu, k čemu už od začátku dojít má. Spolu s tím mě částečně mate, proč se Arthur nakonec rozhodl jak rozhodl, když se poprvé dostal někam, kde by ho nezneužívali pro jeho schopnosti, ale asi už byl natolik zklamaný vším, co se mu stalo kdysi, že to nedokázal přijmout, nebo tomu aspoň uvěřit. Vlastně je zajímavé, že ve své druhé polovině Chiméra místy jen variuje to, co bylo již řečeno v Lazzarovi, avšak v jiném kabátku, z čehož by mohlo plynout, že do Lazzara dala Rohrwacherová svá životní témata a teď už možná nemá tolik co světu říct. Což by mi tolik nevadilo, jelikož to jsou myšlenky hutné a vždy aktuální, jen je to tak trochu škoda, že návrat k nim přišel tak rychle a ne dostatečně odlišně jako třeba u Kaurismäkiho nebo Panahiho, kteří vlastně taky pořád točí jeden stejný film dokola. Každopádně, hodnocení nedávám ani průměrné, takže už dalších poznámek zanechám; přece jenom nemůžu čekat automaticky nadfilm typu Šťastného Lazzara. Magická poetická atmosféra zůstala a ačkoli je film mnohem živější (jelikož zbytek Tombaroli je hlučnější než chudáci z Inviolaty), pořád je v něm dost prostoru pro mystické a mírně fantaskní scény, které dokáží i z chození s proutkem udělat fascinující podívanou skrze střídání záběrů normálních a naruby. Prostředí mi opět přišlo dobře vykreslené, postavy okolo Artuhra taktéž (samozřejmě včetně jeho samotného), zasazení mezi vykradače etruských hrobek funguje, jelikož dokáže dost komplexně vysvětlit jejich počínání, cíle a podvědomý smysl za tím vším, řemeslně je to zase nadprůměrné, protože zde svou magií oplývají i ty nejobyčejnější lokace polí a opuštěných domů a pořád to zůstává pozoruhodným osobitým dílem. Jen si film tak krásně vypadající nezasloužil tak obyčejně vystavěný scénář, který se sice daří zamaskovat, avšak jistá schematičnost z něj stále čouhá. Jestli mě ale něco opravdu zaskočilo, tak to, že zde hraje Kraftwerk - a docela dlouho. Což tentokrát beru jako klad, jelikož se to tam podivným způsobem hodilo a v tom vlastně Chiméra zůstává nadprůměrná a spíše silná - v zvláštní kombinaci zdánlivě nesouznějících hudebních, zvukových a obrazových prvků, které ale tvoří nečekaný účinek. To Rohrwacherové jde vždycky. (Kino Pilotů, Praha) Slabé 4* (18.06.2024) (méně) (více)