Bílý Bim, Černé Ucho

80% - Dojemný film, který mě oslovil i přes skutečnost, že jím stavěné archetypy vlastně nemám rád. Mám na mysli zejména vykreslování lidí co nemají rádi psy jako opovrženíhodné nelidy. Bílý Bim, Černé ucho je poetický, nostalgický, s moudrými momenty a jistě nese zajímavé svědectví i o době svého vzniku. Velmi typická ruská filmová hudba Andreje Petrova za použití orchestru, balalajky i akordeonu krásně podtrhuje jakýsi lidský nádech celé té pomalé podívané. Dva díly, každý o délce cca hodiny a půl, jsou sice narativně dobře podány, ale přesto bych zde přemrštěnou délku bral spíš jako zápor. Jedná se sice z velké části o road movie, ale těch Bimových epizod a osob zatažených do hlavního dění je tolik, že to v mých očích hlavní zápletku poněkud rozmělnilo. I přes zádumčivý závěr ve mně tento film zanechal pocit jakési laskavosti, což bude asi hlavní kvalita, pro kterou ho mohu vřele doporučit. (14.10.2011)

Snímků o nejlepším příteli člověka, tedy o psu, je natočeno již ohromné množství, ale žádný nedosahuje tak silné lásky a náklonnosti jeden k druhému, jako tento dnes již klasický ruský snímek, rozdělený do dvou dílů v celovečerní stopáži. O to víc šokuje závěr celého příběhu, který není přetvářkou, ale skutečnou ryzí realitou dějící se i dnes. A je to hodně bolestivý konec. Celý příběh se dotýká obou stran barikády lidských charakterů. Někdo má pochopení a vůli pomoci, někdo je plný nenávisti se snahou neustále škodit. Moralizační aspekt je dán hodně výrazně, takže v každé generaci se může mnoho lidí i poznat. Natočeno je to podle stejnojmenného příběhu od Gavriila Troyepolskyho a celý dějový koncept vypovídá o fenomenální oddanosti psa ke svému majiteli dotýkající se odvahy a loajality. Zajímavostí je, že před natáčením herec Vjačeslav Tichonov se psem použitého ve filmu skutečně často chodil, takže si na něj opravdu zvykl, tudíž jeho přístup a věrnost ve filmu je autentický. O to více ke psovi přilne i divák. Děj příběhu obsahuje nemalý počet emočních scén, což obzvlášť na milovníky psů zapůsobí. Snímek měl v kinech ohromný úspěch a dokonce byl nominován Oscara. V Karlových Varech na MFF byl režisér Stanislav Rostockij oceněný velkou cenou poroty, tedy Křišťálovým globusem. K tomu již není co více dodat. (02.02.2021)

Bim začíná opravdu dobře a mile jako příběh o starém, osamělém, rozjímavém spisovateli, kterému dělá společnost hlavně jeho nový pes Bim. Skoro celá první hodinka je plná melancholie, která se moudře snoubí s jakýmsi laskavým viděním světa starého pána, pána, co umí vtipně a chytře oglosovat kdejakou drobnůstku. Jenže když pod tíhou zdravotních problémů mizí do nemocnice, pes Bim, ač sympaťák, nedokáže bez něj zbytek tříhodinového filmu táhnout. Ono je sice dojemné, jak je smutný, že páníček zmizel, jak po něm marně pátrá, jak při tom pátrání strádá či potkává dobré lidi, ale takovéhle dojímání nezdá se být právě invenční a nedělá dobrý film. Říkám to přesto, že i na mě kus dojetí padl, což ovšem není nijak podivné, když uvážím, že člověk má z nějakého důvodu evolučně dáno, aby mu připadla roztomilá mláďata všelijakých druhů a pes je považován za savce, který si svou "juvenilnost" zachovává i v dospělosti, což mu zřejmě v soužití s člověkem ohromně pomáhá. Úplný závěr filmu už buď hraničí nebo spíš opravdu je těžko ospravedlnitelným citovým vydíráním. Dětem bych se to bál pustit, poněvadž by po takovém závěru řvali nejspíš celý týden (že by odsud pramenil Apachův odpad?). (28.07.2009)

Těžko se mi hodnotí tento film tak brzy po jeho shlédnutí.Je to totiž nádherný film s nejsmutnějším koncem,jaký si dovedu představit.Další úžasný příběh o oddané lásce dvou tvorů-psa a člověka.A další ukázka toho,že je bohužel spousta lidí,kteří jsou ta nejhorší pakáž. Primitivní,zlomyslná a bezcitná sebranka,která si nezaslouží být nazývána člověkem.A o to více vyniká opačný pól-nezištná a obětavá nádherná studentka Dáša (asi spíš Dasja) i Bimovi dětští kamarádi.Nádherný a hlavně plně realistický snímek-nepřikrášlený-i s tou ironií na občanskou "uvědomělost".Kam se hrabou ty americké hovadiny,kde psi hrají baseball apod.Z tohoto snímku by si měli vzít příklad všichni filmaři,než začnou točit "zvířecí" film.Ten konec je ale až srdcervoucí a to já nemám rád-nedělá mi to dobře-jsem takovej citlivka.Na začátku to vypadalo,že z Bima bude nějaký ošklivý "vořech" a nakonec z něj vyrostl nádherný hafan.Ve filmu podal nejpozoruhodnější výkon-vše bylo tak věrohodné,až z toho mrazilo.Sympatický byl i Vjačeslav Tichonov a půvabná Irina Ševčuk v roli Dáši.Dlouho jsem měl k tomuto filmu nedůvěru jen kvůli tomu,že je to sovětské-no a své nedůvěry dnes mohu jen litovat-tímto bych se chtěl tvůrcům filmu aspoň na dálku za nedůvěru omluvit. (02.01.2012)

Jednoduchý příběh o přátelství mezi psem a člověkem v Sovětském svazu v sedmdesátých letech minulého století. To je zkrácený popis tohoto snímku. Možná je pro někoho moc dlouhý, ale pro mě byl překvapivě silný a vzal jsem si z něj poměrně hodně. Bílý Bim, Černé ucho je totiž neobvykle otevřený ruský film. Nenaleznete v něm žádnou propagandu, ani žádnou politickou agitku. Jednoduše zobrazuje obyčejný život a občas zabrblání na politiku. Nebo spíš na společnost a zlé, hloupé a závistivé lidi, kteří žijí všude na světě. Krásně vystupují i myšlenky na souznění s přírodou. Příroda je krásná a je jí potřeba. Pro někoho může být tou nadějí, která vede člověka dál. Nejkrásnější a nejsilnější okamžiky filmu jsou právě ty beze slov. Záběry nádherné krajiny, pozorování dobrodružství Bílého Bima, pohledy do očí lidí bez dialogu,… Kam se hrabou podobné pozdější filmy z běžné produkce (Lassie, Psí poslání, apod.)? Bílý Bim je s přehledem strčí do kapsy. (12.11.2020)