Oáza

Film, který pouštěl Václav Marhoul hercům, když se připravovali na Tobruk. V Deníku tvrdohlavého režiséra vzpomíná, že když Oázu viděl ve dvanácti letech, spatřil v něm poprvé v životě nahé ženské ňadro. Já ho tam teda nespatřil. Zato se zbytkem mohu jen souhlasit: "Díky scénám a hlavně dialogům je jasné, že to se teda nepovedlo. Je to fakt špatný a hodně uhozený. Až na pár světlých výjimek." (06.10.2021)

I kdyz se netocilo v Africe, ale v Turkmenistanu, troufnu si rict, ze se jedna o neco lepsi film, nez Marhouluv Tobruk. Sice si myslim, ze je nesmysl, aby pet chlapu prezilo sestidenni pochod pousti temer bez vody a na to, jak malo obsahuje Oaza dialogu, tak si na nich tvurci mohli dat vice zalezet... Ma tento film slusnou atmosferu a vybornou kameru. (11.01.2012)

Největším kladem Brynychovy Oázy je sugestivní atmosféra a světový audiovizuál. Záporem je uspěchaný konec a dobově podmíněný voiceover Radoslava Brzobohatého v úvodu a závěru snímku. Nemluvě o tom, že jsem se celou dobu nemohl zbavit pocitu, že se dívám na prostříhané torzo. Velká škoda, že Zdeněk Brynych svůj vysněný film realizoval až v roce 1972. Normalizační doba je zde dost znát (Češi a Slováci společně s Němci mluví česky - Štefan Kvietik samozřejmě slovensky) a nepříznivě ovlivnila konečnou podobu celého filmu. Přesto je dobré Oázu vidět. Jednak kvůli netypickému tématu v normalizační kinematografii a jednak jde o jeden z inspiračních zdrojů pro film Tobruk od Václava Marhoula. (08.03.2020)

Zajímavý exotický snímek o československých uprchlých vojácích v drsném dobrodružství mimo civilizaci, s existenciální zápletkou. Byť na pozadí zuří druhá světová válka a boje proti nacistům, do popředí vstupuje především jedna touha - přežít. Film jsem si užil více až s odstupem času podruhé, je zajímavé sledovat Kvietika, Vinkláře nebo Rudolfa Hrušínského ve válečných akcí a ještě k tomu v prostředí zaváté africké pouště s tropickým horkem a nedostatkem vody. Jde o dobře vystavěné dobrodružní drama, se stupňováním napětí a postupnou změnou prostředí... z nekonečného prostoru pustého písku, provázeného bludnými představami... ke schátralé oáze s protivníky s podobně tragickým koncem až vykopání studny se skutečnou vodou (samozřejmě hodně špinavou). Jazzová hudba JOČRu od Jiřího Sternwalda zajímavá, i když ne zcela nejvhodnější k příběhu, nicméně jako nadsázku i s tím orchestrionem na poušti beru. Ale teda, ty neustálé šílené záchvaty smíchu uprostřed smrtelně nebezpečné situace, to nepobírám ani teď! :o) 75% (12.05.2018)

Zase jeden z filmů, které mohly být lepší, než nakonec jsou. Originální námět, ale ve zpracování je někde chyba. Herecké obsazení nepasuje. Zvláště na německé straně je zcela špatné. To měli být herci daleko mladší a navíc němečtí. A měli mluvit německy. Na straně legionářů je to podobné - vypasený Hrušínský jako příslušník Cizinecké legie, to vypadalo jako vtip. Rovněž hudba jakoby byla z nějakého filmu ze současnosti. Nakonec ani ty přestřelky nebyly nic moc, tam bylo vidět, že střílejí jen do zdi, nebo někam naslepo. A samozřejmě, že nejvíce záleží na tom, jak film skončí. To, že Oáza končí uprostřed přestřelky naprosto nesmyslným doslovem, který působí na docela spokojeného diváka jako studená sprcha, sráží výsledný dojem. Psal jsem, že někde je chyba, jak vidno, je jich víc. Mám z toho velmi rozporuplný pocit. Docela se mi to líbilo, oceňuju originalitu i některé scény, tím víc mě mrzí, že nemohu dát lepší hodnocení. Je to takových 70%. (15.08.2006)