Pět z milionu

Jeden z prvních celovečerních filmů Zbyňka Brynycha je symbolickou vlaštovkou československého neorealismu a zároven vynalézavou hříčkou pražské aglomerace, jež je tu včleněna do pěti náhodných, běžných situací všedního dne. Každá z povídek má hrdiny různého věku i charakteru a na pozadí zachycené mikroudálosti panoramatizuje Prahu jako specifický genius loci, přičemž důmyslně pracuje se zvolenými exteriéry (příběh začíná u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, poté se přesouvá do malé garsoniéry pavlačového domu a postupně přechází k novostavbám na kraji města a končí ve víkendové osadě za Prahou). V tom ostatně spočívá celé kouzlo; kolik filmů o Praze a v Praze bylo natočeno, ale kolik jich ve skutečnosti dokázalo zaujmout svou výjimečností. A přitom jakoby Brynychův film neukazoval nic nového, nic převratného, jen to, co lze vidět denně kolem sebe. A právě v zachycení zdánlivých maličkostí se skrývá množství malých i velkých příběhů, jejimiž aktéry může být kdokoli z nás. Příjemně překvapující jsou tentokrát i herecké výkony, přirozeně koexistující s prostředím a doplněné živým dialogem. V prvé povídce exceluje Jaroslav Marvan v atypicky podané masce nesmiřitelného bojovníka s rozevlátým mládím, velice dobře doplněný o začínajícího Třísku, který přesvědčivě postihl deprimaci svého učedníka. Druhé vévodí Kreuzmannova dojemná drobnokresba aktivního seniora, cele se obětujícího nevděčnému údělu synova kariérního vzestupu, ve třetí na sebe výrazně upoutá mladý Vlastimil Brodský v roli ne zcela typické, uhozené do jemné ironie gest a mimiky. Ztracený klukovský úsměv a promarněné činy mládí se výborně otiskují na postavách Fandy Mrázka a Emana Fialy, kteří se tu umně zbavili svých dřívějších šablon; v závěrečné epizodě ohromí svou čistotou výkon teprve šestnáctileté Karly Chadimové a Munzarův portrét již dospělého mladíka, mířícího s ideály a nadšením do života. Dokonalé vizuální a hudební semknutí zde zastává jedinečná práce s kamerou, jež si dokáže fascinujícím způsobem vyhrát s detaily tváří i zachycením odlišnosti zvuku (odbíjení kostelních hodin, klavírní hra, klapot koní na dlažbě); za výjimečný lze pokládat i sestřih úvodních titulků, vynalézavě vsazených mezi jednotlivé záběry z pražských ulic. Přihlédneme-li navíc k dokumentární hodnotě filmu, kterou dnes již nepochybně má, pak je to s drobnou Vláčilovou trampskou etudou jeden z neucelenějších a žánrově nejzajímavějších experimentů, jakým domácí kinematografie disponuje. Skromná pocta pražskému mraveništi, v jehož útrobách se dnes a denně odehrávají malé i velké příběhy (ne)obyčejných lidí. (10.03.2012)

První povídka je naprosto dokonalá, a to především svou kamerou a záběry, z kterých mrazí. Mám závratě, když se dívám na to, jak balancují klempíři vysoko na věži malostranského kostela. Navíc skvěle funguje dvojice Marvan - Tříska. Mimochodem, Karlos80 si nepamatuje povídku dobře, poněvadž se záchranou života je to naopak, jak sám na konci povídky říká reportérům Vašek (Jan Tříska). Druhá povídka je jako ze života, kdežto ty ostatní, ač celkem povedené, mají již kolísavou kvalitu. Rozhodně ale stojí za zhlédnutí. (01.05.2012)

Všechny povídky spojuje Brynychova silná stránka, čili jako vždy působivý vizuál. První by se mi hodně líbila, ale nesedí mi úplně herecky, dokonce i Marvan příliš tlačí na pilu, takže je vlastně rovnocenným partnerem tradičně přehrávajícího Třísky. Druhá povídka je skvělá, Josef Bláha zde má ještě i zbytky komplexní vlasové pokrývky a je naprosto úžasný parazitující syn. Bonifác je zbytečná vata, nudná záležitost, z níž má význam snad jen jeden krásný záběr na tramvajové koleje, jinak bych ho určitě vyhodila, neboť nezapadá mezi ostatní povídky ani námětem (všechny ostatní jsou s podtitulem hořkosladkosti lásky), natož pak kvalitou. Písnička se steskem po časech minulých s adjektivem mládí se nese v satirickém tónu, když zdůrazňuje rozpor mezi veselým projevem šumařů lákajících srdce známých na vějičku zpěvu pro radost a jejich faktickým zájmem o jakoukoliv výslužku. Pavučina je krásnou poetickou hříčkou, ať verbálně zesíleným koukáním do pavučiny, nebo vbíháním do dalších pilířů mostu. Zde se Brynychovi nádherně podařilo přenést Kateřinu z dětství pomocí hry na schovávanou do dospívání objektem jejího hledání. (28.12.2022)

Nemá to hrany. Pět z milionu se odehrává v nepřirozeně idylickém světě plném přátelství a lásky, v němž největší dramatický konflikt představuje situace, kdy syn zapomene vzít otce na projížďku automobilem. Film je ovšem pozoruhodně konzistentně vystavěn na nízké hloubce ostrosti a velkých detailech tváří všech protagonistů, z nichž něktěří (v čele s Jaroslavem Marvanem) tak dostávájí prostor pro nádherou hru grimas. Kuriozitou je pak jednověté cameo ("Tě bůh, Káťo!") Františka Vláčila v roli trampa s kytarou. (20.04.2008)

Film z konca 50tych rokov. Čakal som budovanie socializmu a aké prekvapenie, film nebudoval, ale ukázal život... Naozaj sa na tento snímok pekne dívalo. Bol tam aj smútok, nostalgia ale aj začínajúca láska. Dnes som si užil plejádu starších , ale hlavne začínajúcich mladých hercov. Pre mňa osobne veľké prekvapenie.... Hodnotím 80%. (02.04.2014)