Poločas štěstí

Ztratilo se štěstí někde na rozcestí. Kam se ovšem ztratil Brynychův smysl pro genius loci? Žižkovská romance po pětadvaceti letech? Kdeže loňské sněhy jsou! Jen bezbřehá rozplizlost zasazená mezi mizející opar žižkovských činžáků a náhle zaplašeného mládí. Prapodivné bilancování, přemítání o věcech minulých i příštích, náhodou či omylem se zde ocitnuvší travesty club a milostné zmatky zoufale zoufalé Zory Jandové. Vinklář s Adamírou, blízcí přátelé a kolegové ze smíchovského Realistického divadla, měli naštěstí dostatek jiných příležitostí k lepším a především kvalitnějším setkáním před kamerou, přesto každá promarněná šance zůstává palčivým hříchem. (09.05.2014)

Musím přiznat, že na mne dolehla nostalgie, život je holt změna a ne každá změna je vítaná, některé životní změny bolí.. Josef Vinklář se mi v roli stárnoucího Ondry Bozděcha moc líbil a to krásné chlapácké kamarádství s Jiřím Adamírou jsem mu věřila.. Skvěle je doplnila Hana Maciuchová, která snad ani moc hrát nemusela, měla jsem pocit, že je sama sebou, tedy ve vztahu s Jiřím.. Jo a Slávka Hozová jako Ondrova manželka byla báječná, taková správná mamina, kamarádka do nepohody, něžná osůbka s milým úsměvem.. (03.02.2021)

Normálne za štyri. Protagonistom filmu ale neodpustím jednu záležitosť. V prestávke pri práci odparkovali nákladiak kdesi na vyhliadke nad mestom, ľahli na trávu, kochali sa výhľadom, filozofovali o živote a tak. Pri tomto skvelom vyvetraní tela aj mysle nechali vrčať motor auta a všetky tie splodiny veselo unikali, zatiaľčo šoféri spokojne polihovali a inak vegetili. (14.07.2014)

Nevzpomínám si, jestli jsem už někdy tento film viděla. Je to sice už retro, ale musím pochválit pohodovou dobovou atmosféru i herecké výkony dvou hlavních představitelů, jakož i lokalitu, výpravu a kostýmy. Snímek mi připomenul řadu osobních zážitků. Při poslední Spartakiádě jsem s kolegyní procházela sportovci nabitou Prahou a hledala odpočinek a posezení u kávy na Václaváku. Všude bylo plno a tak jsme si obě řekly, že když už jsme tu, najdeme i něco dražšího. Vešly jsme do hotelu Evropa v dolní části náměstí. Venku horko a plno lidí, uvnitř klid a pohoda i volné posezení. Jen jsme se usadily, přišel za námi číšník s tím, že spartakiádníky nesmějí pouštět dovnitř ani obsluhovat, že by měli problémy s policií. Moc nás to, neznalé holky z Moravy překvapilo, protože jinak byla Praha vůči nám velmi pohostinná. Později jsme se dověděly, že je to gay bar. Proto mi Čejkova travesty šou nepřišla přes čáru. Obraz doby byl vcelku výstižný. (24.02.2021)

Spousta věcí by mohla na tomhle filmu kritikům vadit. Není příliš realistický, je asi tendenční v pohledu na tehdejší dobu, má zkreslený pohled na přátelství, lidi a společnost. Jenomže ten film je nám servírován jako vzpomínka. A lidé přeci vzpomínají na to dobré. A když starý svět mizí před našima očima a nahrazuje ho svět nový, kterému už nerozumíme, držíme se vzpomínek o to víc. Ondřej Bozděch je fosilie ze starých časů, šťastně dožívající v posledních zbytcích mizícího Žižkova. Obklopen přáteli žije svůj stereotypní život a zdá se, že nic jím nemůže otřást. Ale základy jeho stability duševní jsou křehké, s věkem ztrát přibývá a je těžké je ustát. Josef Vinklář je ve své roli skvělý a nezaostávají ani ostatní herci. Obyčejný příběh kamarádů ze Žižkova, který jsem si nechal rád vyprávět. 85% (14.07.2011)