Poločas štěstí

"Hej životě, kde jsi, vylez srabe! Chci se s tebou poprat." Ondra Bozděch, tento "král Žižkova", co má rád svou uhlířskou putnu, ktereho tak excelentně ztvárnil Josef Vinklář, se s tím svým životem "pere" s ohromnou grácií. Krásně mu přitom přizvukuje Jiří Adamíra. Co mi tedy do celého toho filmu moc nesedlo, byly ty mnohokrát se opakující záběry na demolici nějakého ze starých žižkovských domů. Sice asi chápu, že tím chtěl režisér Brynych podrthnout jakousi nostalgickou atmoféru, na mě to ale moc nefugovalo. Na rozdíl od hudby Jiřího F. Svobody, která tuhle funkci splnila zcela nepochybně. (28.04.2021)

Josef Vinklář si toho zemitého človíčka, bytostně spjatého se svou žižkovskou čtvrtí, co už jedenáct let nebyl na Václaváku, dal fakt parádně a Jiří Adamíra mu k tomu zdatně sekundoval. Sice tam bylo pár věcí, kterým bych tak úplně nevěřila, jako třeba, že by zapálený matematik dal přednost práci rozvážeče uhlí a ten travestita v tom nočním podniku byl taky jasný už od pohledu, ale čert to vem. Ondřej Bozděch je ve vší své prostotě, krásná postava, která dokáže chytit za srdce a to je to hlavní. (31.03.2015)

Ztratilo se štěstí někde na rozcestí. Kam se ovšem ztratil Brynychův smysl pro genius loci? Žižkovská romance po pětadvaceti letech? Kdeže loňské sněhy jsou! Jen bezbřehá rozplizlost zasazená mezi mizející opar žižkovských činžáků a náhle zaplašeného mládí. Prapodivné bilancování, přemítání o věcech minulých i příštích, náhodou či omylem se zde ocitnuvší travesty club a milostné zmatky zoufale zoufalé Zory Jandové. Vinklář s Adamírou, blízcí přátelé a kolegové ze smíchovského Realistického divadla, měli naštěstí dostatek jiných příležitostí k lepším a především kvalitnějším setkáním před kamerou, přesto každá promarněná šance zůstává palčivým hříchem. (09.05.2014)

Žižkov je kus Prahy, který, jako kdyby do ní nepatřil. Má takový specifický popis a přesně tenhle film ho nádherně vystihuje. Josef Vinklář, ačkoliv ze Žižkova není, předvedl naprosto nádherný výkon a ukázal mi postavu, která je mně osobně hrozně blízká. Upřímnou, láskyplnou, ve skrytu duše rozervanou a drsnou, která se se životem nebojí poprat a dokáže radost dát před lidmi jasně na jevo. A přitom k té radosti stačí hrozně málo. Třeba taková dršťková polévka, slaný rohlík a studené pivo podávané v pravý čas. (09.12.2011)

Musím přiznat, že na mne dolehla nostalgie, život je holt změna a ne každá změna je vítaná, některé životní změny bolí.. Josef Vinklář se mi v roli stárnoucího Ondry Bozděcha moc líbil a to krásné chlapácké kamarádství s Jiřím Adamírou jsem mu věřila.. Skvěle je doplnila Hana Maciuchová, která snad ani moc hrát nemusela, měla jsem pocit, že je sama sebou, tedy ve vztahu s Jiřím.. Jo a Slávka Hozová jako Ondrova manželka byla báječná, taková správná mamina, kamarádka do nepohody, něžná osůbka s milým úsměvem.. (03.02.2021)