Poločas štěstí

Dějištěm filmu není nic jiného než žižkovská čtvrť, která byla a je světem a domovem svérázných postaviček. Charakteristický ráz minulé doby a rovněž vývařovny pouličních bufetů či hospůdek a dršťková polévka pro obyčejné lidi byla tehdejší realita a ještě dnes lze potkat na Žižkově rázovité postavy uhlířů. Zajímavě poskytuje neotřelý pohled do nitra prostých lidí a to není málo. (14.01.2020)

Zajimava konfrontace mezi matematikem a uhlirem. Role Josefa Vinklare dominuje celemu filmu, stejne jako atmosfera stareho Zizkova. Oba tyto atributy patri k ozdobam celeho filmu. Film misty dejove stagnuje, coz je pro ceskoslovensky film osmdesatych let temer pravidlem. Asi tak jen vecne datuje tehdejsi dobu... (15.11.2015)

Nádherně vykreslený příběh dvou naprosto odlišných a přitom tak stejných lidí. Obyčejně neobyčejný řidič s neobyčejně tolerantní manželkou a zneuznaný génius. Laskavý humor odlehčuje složité životní situace. Úplně fantastická je scéna, když ráno po nočním tahu si u řezníka dávají snídani a Vinklář prohlásí nesmrtelnou větu. Držková, slaný rohlík a pivo, to jsou Lurdy. Život je krásný se vším všudy, s radostma, starostma a prostě se vším, co k tomu patří. Nádherná, jednoduchá filozofie života, která umožní přežít každému bez toho, aby se nesmyslně honil za každou cenu za penězma a zapomínal na svět kolem sebe. (12.04.2012)

Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk. (06.04.2010)

Žižkov je kus Prahy, který, jako kdyby do ní nepatřil. Má takový specifický popis a přesně tenhle film ho nádherně vystihuje. Josef Vinklář, ačkoliv ze Žižkova není, předvedl naprosto nádherný výkon a ukázal mi postavu, která je mně osobně hrozně blízká. Upřímnou, láskyplnou, ve skrytu duše rozervanou a drsnou, která se se životem nebojí poprat a dokáže radost dát před lidmi jasně na jevo. A přitom k té radosti stačí hrozně málo. Třeba taková dršťková polévka, slaný rohlík a studené pivo podávané v pravý čas. (09.12.2011)