Poločas štěstí

Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk. (06.04.2010)

,,Ty lítáš s Migem?'' - Jo - ,,Tak do toho mě někdo dostat, tak se poseru ! '' :-) ------Trochu mi to připomnělo o rok starší film Tísňové volání a nebylo jen díky skvělému Josefu Vinklářovi. Bylo to i tou dnes již zaniklou Prahou se všemi těmi hospodami, nálevnami, domy podepřenými dřevěným lešením, ledabyle ohrazenými výkopy, nočními podniky, varieté atd... Pryč jsou i časy rozvozů uhlí... Josef Vinklář tu celý film skvěle strhl na sebe u čehož mu parádně sekundoval můj echt oblíbený herec pan Adamíra. On byl nejen pan herec, ale majitel nádherného hlasu... A manžel nádherné ženy Hany Maciuchové. Ona a On jsou pro mně symbolem až aristokratického páru, vznešeného již od pohledu. Poločas štěstí je takovým zastavením se v běhu života. Pádíme si to každý svým tempem kupředu a běží to běží... Není moc čas ohlížet se a vlastně ani důvod. Avšak jsou v životě okamžiky jako jsou např. svatby, narození dětí či vnoučat a také úmrtí blízkých a přátel, kdy se v tom běhu náhle zastavíme a pozorněji se rozhlédneme. Kam a jak jsme došli, zda to byla cesta hezká či zlá a hodnotíme i to jak jsme se na ní doposud pohybovali. Samozřejmě přijdou i myšlenky na to kolik jí ještě zbývá... Jsme v 1/3? v 1/2? za 2/3? Jak daleká ještě bude a jak bude vypadat konec tohoto výletu? Stejně tak uvažuje hrdina filmu Ondřej Božděch ve svých 50 letech. Dcera zjistí, že čeká dítě s vojenským pilotem , dlouholetý parťák a přítel z práce zvažuje odchod do původní práce odkud jej kvůli ruské okupaci vyhodili a dávný kamarád ze školní lavice mu náhle umírá.... To pozastavení se a zamyšlení se odehrává v kulisách starého Žižkova. Jestli tvůrcům v roce 1984 připadalo že zvolna mizí, zajímalo by mne co by řekli jeho dnešní podobě... Film mně až neočekávaně dostal a bylo to hlavně tou neskutečnou člověčinou, kterou do filmu pan Vinklář a Adamíra dali. Panu Vinklářovi bych věřil, že na Žižkově vyrůstal, byť žil na Smíchově.. :-) ! Tohle je za 5 poctivých metráků ořechu odnošených v putnách do sklepa ! * * * * * (20.05.2018)

Normálne za štyri. Protagonistom filmu ale neodpustím jednu záležitosť. V prestávke pri práci odparkovali nákladiak kdesi na vyhliadke nad mestom, ľahli na trávu, kochali sa výhľadom, filozofovali o živote a tak. Pri tomto skvelom vyvetraní tela aj mysle nechali vrčať motor auta a všetky tie splodiny veselo unikali, zatiaľčo šoféri spokojne polihovali a inak vegetili. (14.07.2014)

Žižkovská socialistická selanka. 1) Film má nostalgickou pohodovou atmosféru, přestože se odehrává v nehezké části Žižkova u nákladového nádraží. Dršťková polévka, slanej rohlík a ledový pivo, to všechno podávaný v pravej čas, to jsou Lurdy, kamaráde. Zásluhu na tom má zejména výborný 54letý Josef Vinklář, jehož buranoidní uhlíř Ondřej je plnokrevný chlap, jakého bychom ve své rodině brali asi všichni. I 58letý Jiří Adamíra (uhlířův parťák a přítel Karel) nebo 39letá Hana Maciuchová (hospodská, Karlova žena) patří k hereckým oporám filmu._____ 2) Film je výrazně propagandistické dílo - tím účinnější, čím méně okatě nám své názory nabízí. Ze starého Žižkova vidíme jen ošklivé průmyslové části, které ve stále opakovaném záběru podléhají demolici a budou nahrazeny zřejmě čímsi lepším. Karel, jenž pochybil v osmašedesátém, dostává novou příležitost, protože se, jak prostomyslně usoudí Ondřej, poctivou dělnickou prací očistil. K uhlířině však mezitím přivykl natolik, že bez ní nemůže být a vrací se z výzkumného ústavu zpátky (sic). Mně ta putna nevadí, já ji mám rád. Tak mi ji neber. O erotické dusno se postará 48letý mim Jaroslav Čejka svou travesti show v klubu Akropolis, kam Ondřej zamíří v rámci velkého oslavného nočního tahu, jehož předchozími etapami byl guláš v žižkovské putyce a buřty u stánku na Václaváku._____ 3) Inu, je třeba žít ve spořádané rodině Sám si vaříš, sám si pereš, že se na to nevysereš a přičinlivě plodit nové socialistické človíčky Žádný smutek, žádný pláč, a do roka kudrnáč. (07.03.2015)

Od Brynycha jsem viděl asi 5 filmů a dá se říct, že to všechno byly celkem blbosti, takže k Poločasu štěstí jsem přistupoval dost s nedůvěrou. A o to víc jsem byl překvapenej, že Brynych taky natočil něco povedenýho. Chválit Vinkláře je nošenim dříví do lesa. Toho už tady pochválili skoro všichni. On se pro podobný role snad narodil. Ale mě ještě víc zaujal Jiří Adamíra. Ten sice nedostal tolik prostoru, ale jeho postava mi byla tak nějak bližší. A že se tady některý komentátoři rozčilujou, že to je komunistická propagace fyzický práce, protože je přece píčovina, aby někdo dal přednost rozvozu uhlí před prací ve výzkumnym ústavu? Vždyť podle toho filmu to byla úplně luxusní prácička rozvážet uhlí. A já jsem taky vyměnil práci u počítače za fyzickou práci a nemyslim si, že bych byl jedinej na světě, kdo radši dělá rukama. Mam takovej pocit, že na čsfd je velká móda hledat u všech filmů natočenejch v období 1948-1989 nějakou skrytou komunistickou propagandu. I kdyby tam měl někdo třeba červenej ubrus na stole, tak se určitě najde nějakej expert, co bude tvrdit, že to byla sovětská vlajka. Ale zpět k filmu... Film se mi opravdu líbil, ale plný hodnocení nedám. Jednak mi přišla strašně trapná scéna s tranďákem Čejkou, potom trochu otravná a zbytečná postava, kterou hrál Viktor Maurer a hlavně mi neskutečně lez na nervy Milan Šimáček, kterej hrál syna Vinkláře. To je snad ještě protivnější fakan než Tomáš Holý. (15.12.2011)