Kupé č. 6

Romantické drama, pojednávající o dvou ztracených lidských duších, které cesty osudu svedou v kupé č. 6 na trase do přístavního města na severozápadě Ruska. Celý, velmi komorní snímek, se nese v duchu postupného sbližování dvou hlavních protagonistů, Laury (Seidi Haarla) a Lyokhy (Yuriy Borisov), u nichž si divák při první konfrontaci řekne, že jsou ze zcela odlišných světů a společnou řeč nikdy nenaleznou. A právě to je největším kouzlem filmu Juha Kuosmanena, který v průběhu 107 minutové stopáže postupně boří bariéry, jež si Laura i divák postavili, a to až do závěrečných scén, kdy to celé sepne a vy si uvědomíte, že v životě nepotřebujete někoho dokonalého, ale někoho kdo vás aktivně posune k dosažení vašich životních snů a cílů. Jedinou slabinou Kupé č. 6  je velmi povrchní rozkrytí ústředních postav, zajít víc do hloubky, nic by nebránilo udělení pětihvězdy, takto za čtyři. 👍 (21.06.2024) (22.06.2024)

Neotřelá romance o postupném sbližování protikladů disponuje skvělými herci a perfektně vytěženým poeticky-realistickým prostředím opotřebených interiérů ruských vlaků (ve kterých to vypadá dost podobně jako ve vlacích Českých drah) a také vynikající prací s kamerou a barevnou paletou. Po doražení do cílové destinace však filmu zásadně spadne řetěz a tokání ústřední dvojice navíc už nezaujme ani zdaleka tolik jako jejich předchozí střety. Především se ale kvůli od začátku budované vzájemné nekompatibilitě obou postav, kdy ona je intelektuální lesbická vysokoškolačka a on je primitivní neotesaný vychlastaný horník (byť s dobrým srdcem), nachází ona romantická zápletka zrovna v jejich případě poněkud za hranou uvěřitelnosti. (27.08.2021)

Teoreticky mám s námětem dost problém, protože překvapivě nepřekvapivé sblížení nesourodé dvojice nedává moc smysl, jenže Jurij Borisov je takový sympaťák, že jsem mu rád uvěřil. Rusko si na přelomu tisíciletí zrovna hráblo na dno, a obhroublý, ale v jádru citlivý Ljoha, jakoby ztělesňoval všechny jeho neduhy, traumata, ale i dočastně zastřenou krásu. Přirovnávané Before Sunrise je kvalitativně i scenáristicky trochu jinde, ale pocitově jsou oba filmy na podobné úrovni. (17.04.2023)

Pozdvihnime čašu samohonky na zdravie Ľjochu! Borca, ktorý si dokáže na prvý pokus zapamätať vetu "haista vittu", ale slovo "petroglyf" si nezapamätá, ani keď ho počuje dvadsať rázy. Čumieť spoza okna vlaku na brezové lesy sa naozaj bez stakančika v ruke nedá a ktovie, čo všetko sa z toho môže vyvinúť. Autori filmu to však vskutku nedotiahli, ostáva priveľa nezodpovedaných otázok. Hlavne, kto bola tá babuška z Petrozavodska so svojou mačkou... (01.12.2023)

Laura je finská studentka archeologie v Moskvě a její přítelkyně-profesorka ji navrhne, že se pojedou podívat na archeologické naleziště v Murmansku. Díky práci ale zůstane v Moskvě a Laura se vydává na několikadenní výpravu otřesným vlakem s nevábnými spolucestujícími na sever. Z cesty za poznáním lidské historie s nevábnými interéry a exteriéry se stává roadmovie šlechnutá Linklaterovým Před úsvitem (ale pro mě ne tak dobrý), protože Murmansk se blíží, i když je 2000km daleko. Osobně jsem si lépe zvyknul na postavu obhroublého ruského vesničana-horníka v podání Jurije Borisova, než na postavu Laury Seidi Haarla. Kuosmanen, pohodově působící chlap, je v Cannes, kde tento jeho film "zase" vyhrál, dost oblíbený, jelikož je to již jeho nekolikátý film s gloriolou vítěze z Riviéry a jeho filmy jsou přijímány na festivel ještě než jsou zcela hotové. Osobně bych ale dal letos přednost ještě komornějšímu vítězi benátského IFF od Teemu Nikkiho. [Rakkautta ja Anarkiaa 2021] (21.09.2021)