Žižkovská romance

Kýčovitá love story - melodrama - svobodné matky pražského Žižkova 50. let. 1) Námět nevýrazný, scénář tuctový, herecké výkony rozmanité, v případě hlavní hrdinky dokonce se svou kvalitou a pojetím blížící příšernosti._____ 2) Pro dnešního diváka má však film své kouzlo. Je to kouzlo, pravda, nezamýšlené, ale i tak silné. Herci hrají, kameraman kameruje, auta jezdí...radostně a s chutí. Je tu cítit příslib nových zítřků, ne těch socialistických, ale civilních, je to políček budovatelským agitkám, ono orwellovské "něco" Winstona Smithe, které nejde zlomit či zničit, které tu stále je navzdory útrapám a útlaku. Na filmu je cítit, že jde s dobou, že hledá (nebo spíše kopíruje) nové postupy neorealistů, že se prostě snaží. Co na tom, že místy snaha vyznívá směšně až trapně (naivní dialogy, melodramatické herecké výkony, nervy drásající hudba)._____ 3) Uplynulé půlstoletí přidalo filmu další nezamýšlený aspekt. Film představuje autentickou podobu tehdejšího života. Autoři možná ani nepomysleli na to, jak bizarně bude po létech působit život v pavlačovém domě, v jediném pokojíku, koruna dvacet za pivo nebo "chuligánština" hlavního hrdiny, který, považte, si pískne na píšťalku železničáře, jenž před ním trubkovitě stojí, ohromen takovým chováním._____ 4) A další velká přednost. Film dokumentuje tehdejší podobu části Žižkova (křižovatka Bulhar, bývalý hotel Vítkov a další). Pomalé téměř dokumentární záběry vypovídají o kvalitě života více, než kilometry tehdejších agitačních filmů. Stovky a stovky nejrůznějších detailů, které všechny odnesl čas, zachoval tento film a především za ně mu dávám slušné ohodnocení. (02.01.2009)

O více než dekádu předtím, než se Brynych ostudně vrhl do spárů normalizačního „uklízení“, točil dobrý filmy. Fakt. Tady, jakoby jeho inspiračním zdrojem byly ty nejlepší fláky italského neorealismu, i tady se řeší tehdejší závažný společenský problém. Ano, mít v 50.letech nemanželské dítě bylo pro tehdejší mladý holky velké trauma, doprovázené nepochopením okolí, dneska už na to samozřejmě sere pes. A nejenom, že tehdy debutující, netuctově krásná Renata Olárová to herecky podchytila znamenitě – dneska by se za podobné role rozdávaly České lvy – ale i svižná režie tomu strašně pomáhá, té autenticitě. Kamera je pořád rozpohybovaná, s několika skvělými vizuálními nápady a hlavní herečce je více než důstojným partnerem „Brad Pitt našich babiček“ Jiří Vala, který tu skvěle snoubí floutkovskou bezprostřednost s pochybnostmi. Navíc potěší, že slovo „soudruh“ tu zazní jen v jedné jediné scéně a nějaký budovatelský étos tu zcela chybí. Největší hvězda 50.let Jana Brejchová tu má jen malou roličku rozjívené blbky a Eduard Cupák je tu upozaděn úplně. Samotný závěr je netypický, ale o to zajímavější. (29.06.2024)

Tak tohle je opravdu hodně nedoceněný film. Je to jedna z nejhezčích českých romancí, které jsem kdy viděl, kdy je skoro škoda, že tam je moment, kdy se všechno hroutí, protože by bylo skoro hezčí, kdyby se tento vynechal. Ale závěr to celkem vynahrazuje. Jana Brejchová je zde skvělá, ale Renata Olárová je pro mě neskutečně krásným objevem. (13.02.2015)

Mezi špinavými a zašedlými pavlačovými činžáky Žižkova se odehrává příjemný film o lásce křehké taxikářky a mužného fasádníka. Ten, kdo si myslí, že jde o agitku, mýlí se. Jde o film, který se vymiká dobovým filmům a je jedním z prvních neorealistických děl, natočených v Československu. Zobrazuje život obyčejných lidí bez příkras a opravdově. V hlavních rolích předvedli výborné výkony Renata Olárová a Jiří Vala. Závěrečná scéna na silnici vám zůstane v paměti. (27.08.2006)

Velmi dobře-řemeslně natočený psychologicko-dramatický film od debutujícího režiséra Z. Brynycha z prostředí legendárního Žižkova (proslulé slavné pražské čtvrti). Vymykající se určitě v mnoha směrech tehdejšímu socialistickému dobovému kontextu alespoň co se týče filmu. A to hlavně díky perfektnímu realistickému zachycení prostředí a perfektnímu vystižení a psychologické studii jednotlivých osob. Srovnatelný v té době snad pouze z filmy ze zahraničí a to hlavně z francouzských a italských kinematografií jakož to svých takových vzorech. Ve filmu si svou poslední filmovou roli zahrála Milada Smolíková (ve filmu ztvárnila prodavačku Helebrandtovou) jedna z předních představitelek ND. Ve filmu poprvé už v roce 1916 a to v němém snímku Zlaté srdéčko. Většinou ve filmu hrála ženy všech povolání ale převážně jen z lidového prostředí. Věčná škoda pro všechny milovníky kvalitních starých českých filmů nejen této dekády a tohoto období, že takových to dobrých filmů nevysílají v televizi přeci jenom více. Jedna hvězdička patří určitě H. Olárové a to za velmi dobré ztvárnění role řidičky poštovního auta Heleny Dobiášový, svobodné matky a druhou za filmové záběry tehdejšího velmi bídného a pošmourného Žižkova. Kdo film viděl určitě poznal např. ulice Koněvovu, Husitskou, Seifertovou (tehdejší Kalininovu) či třeba stadion Viktoria Žižkov. (22.08.2006)