Au bord du monde
Vortex
Obsahy(1)
„Život je jako sen, je to tak? Ano je. Je to sen ve snu…“ Tak si připíjejí postarší manželé na terase svého bytu. Zdají se být zdraví a spokojení. Jenže klid podzimu života začíná pomalu rozežírat zákeřná nemoc, jež způsobuje, že se Françoise ztrácí nejprve v ulicích Paříže, brzy i ve své vlastní mysli. Její manžel, bývalý filmový kritik, by se o ni rád postaral, ale i jemu docházejí síly… Obraz je rozdělený na dvě části, a tak divák nepřichází ani o vteřinu filmového času, kdy se obě postavy v podání mistra hororů Daria Argenta a francouzské hvězdy Françoise Lebrun snaží přežít své stáří. Gaspar Noé přichází se snímkem, který chce věnovat všem, „jejichž mozky se rozloží dříve než jejich srdce“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (4)
Recenze (29)
Nikdy bych si nepomyslel, že režisér tak extrémních a drsných filmů jako Gaspar Noé dokáže natočit tak silně citlivé a empatické drama... stejně tak bych nečekal, že v hlavní roli artového filmu uvidím hrát horrorového režiséra Daria Argenta (zde již ve věku důchodcovském). Nadchl mě už začátek s krásně stylizovaným, přitom úplně jednoduchým videoklipem ke klasickému šansonu, jenž může evokovat cokoliv z mládí dvou letitých manželů, aktuálně již ve stavu pravidelného boje s nevládností, nemocí či duševním postižením. Vizuální forma s rozdělením plátna na dvě obrazovky nejen umožňuje sledovat obě hlavní postavy ve stejnou dobu, ale prohloubuje i jejich vztah, kdy máte často pocit, že sledujete dva naprosto od sebe oddělené lidi v odlišných světech, přestože je v dané chvíli dělí od sebe někdy jen pár metrů. Tento vztah i díky všemu, co tak vysoký věk obnáší, již nebude nikdy jako dřív, přesto občas dokáže potěšit záblesk pocitu, že stále si ti dva dokážou najít chvilku vzájemného respektu, tolerance a že jsou si v potřebné chvíli pořád vnitřně „přepojeni“. Vyčerpávějící sledování plné zdánlivé beznaděje zpestří po třičtvrtě hodiny návštěva syna s malým vnučkem a od chvíle rozvíjení mezigeneračních vztahů jsem byl ještě více lapen do pomalého vyprávění, evokující někdy až autentické sledování civilního záznamu. Režisér ve spolupráci s herci silně proniká do nejhlubší intimity svých postav, činí tak ovšem účinným, výhradně psychologickým způsobem. Upoutala mě i druhá vrstva, která ukazuje filmovou vášeň starého pána. Jeho pracovní pokoj je plný filmový knih a plakátů, přičemž po rozlučce se záběry na opuštěný byt jakoby se tímhle Gaspar Noé pozdně loučil také s jednou dávno zašlou filmovou érou. Noé tímto stvořil jakousi svou „Kočku 21. století“ a ukázal, že zcela mistrovsky dokáže natočit intenzivní film (pokud chce!) i bez násilí, sexu, porůzných úchylností a nekonečně blikajících světel. [90%] ()
Život s filmem, film o životě, život po filmu a film po životě. Na první pohled je Noého odklon od konceptuálních hrátek s žánry, formou a filmem coby senzorickým atakem směrem do hájemství Bergmana a Hanekeho sice nečekaný, ale v jádru a v souladu s námětem nevyhnutelný. Na druhou stranu téma se sice mění, ale autorský rukopis i motivy zůstávají nezaměnitelné. Noé stále drtí diváky, jen tentokrát ne tolik hrátkami se samotnou matérií a médiem filmu jako spíše nelítostným zpřítomněním konce života. Jestliže doposud nám Noé věrný mladické a bouřlivácké povaze ukazoval život coby pomíjivý sen a extrémní zážitek, tentokrát nám jeho konec odhaluje jako spirálu mezi bezmocným bděním a laskavou noční můrou, která vše dosavadní směřuje k finální prolínačce. ()
Noe bez nahoty, násilí ale vizuálně opět jiný. Příběh starých manželů, které postupně ničí zákeřná nemoc sledujeme pohledem obou aktérů pomocí rozdělené obrazovky. Zpočátku vtahující a ojedinělé, brzy zdlouhavé až nekonečné. Klasický případ výhry formy nad obsahem, který stojí za vidění hlavně kvůli zmíněné vizuální stránce. Ale těch 135 minut je úmorných. ()
Stáří není pro sraby. Na gimmicku zmizelého rámečku postavená mapa závěru života, která nás nelítostně informuje o tom, že na konci nám už nepomůže nikdo a nic. Sice si myslím, že ten prostor pro meta-čtení tam záměrně není, ale i tak scény, kdy on se snaží usilovně napsat "důležitou knihu", zatímco ona se snaží usilovně zjistit co se to kurva vůbec děje, je v něčem celkem trefná. ()
"Život je jako sen, že?" "Ano. Sen ve snu." ___________ Můj miláček Gaspar Noé se svým nejnovějším celovečerákem (který na festivalu v Cannes vyvolal nejeden poprask) mi dal další důvod, proč s tímhle šílencem chci na romantickou večeři. Zdání však klame, poněvadž nejde o klasický transgresivní flick z ranku nový vlny francouzský extremistický kinematografie. Není zde nic, čím je tento kontroverzní provokatér – jedněmi milován, a druhými nenáviděn – tak proslulý. Žádný neony, násilí, perverzní sexuální hrátky, opulentní halucinogenní tanečky natočený na jeden záběr, psychedelický halušky, znásilňování Monicy Bellucci, anebo radikální autorský rukopis. Přesto jde paradoxně o nejlepší režijní majstrštyk, co doposud ten plešatej magor natočil...... VORTEX je totiž jakousi anti-tezí Noého tvorby – jde o neuvěřitelně komorní, pomalou, intimní, subtilní, a citlivou vizuální esej, která je ve svý implicitní podstatě alegorickou vztahovou drobnokresbou o lásce, žalu, martyriu stárnutí, a nevyhnutelném smíření se smrtí. Do relativně malých a civilních rolí dvou stárnoucích, a jak psychicky tak tělesně nemocných duší, si Noé obsadil dva velikány – ikonického italského režiséra Daria Argenta (tvůrce legendárního hororu Suspiria který etabloval subžánr tzv. neon cinema, který Noého tvorbu zásadně ovlivnil) a slavnou francouzskou herečku Françoise Lebron. On je egocentrický workoholik jehož trápí kardiovaskulární onemocnění, ona je křehká žena která trpí nevyléčitelnou Alzheimerovou chorobou a pomalu ale jistě se začíná ztrácet nejen ve svém bytě, ale i své vlastní mysli. Oba dva jsou však neodlučitelným párem, jejichž láska vyplňuje prázdnotu v jejich osamocených srdcích...... Největší a zcela nezaměnitelnou devizou je – ostatně jako u všech Gasparových masterpieců – nekonvenční inovativní forma, která je (re)definicí pojmu "vyprávění obrazem". Gasparův dvorní kameraman Benoît Debie je totiž král a revolucionář filmového objektivu, a protentokrát si pohrál s metodou split-screen (kterou Gaspar už využil ve svém předchozím středometrážním experimentu Lux Æterna), tedy rozdělení obrazu na dvě části, díky čemuž divák sleduje dvě paralelně odvíjející se scény zároveň, které se průběhem času různě obměňují. Z hlediska narativu je tak VORTEX rozdělen na několik real-time příběhových fragmentů eskalující do až baladického, emocionálně zdrcujícího závěru, který vám zlomí srdce ve dví a rozdrtí ho na padrť. Celkově vzato, to s jakou pečlivostí a citem zde Gaspar pracuje s každým dílčím aspektem – jmenovitě mizanscénou, syžetem, poetikou fikce, či subjektivitou filmového času – a synergicky je spojuje do jednoho fenomenálního formalistickýho celku, prostě nemá obdoby...... VORTEX je tak ve výsledku neobyčejně obyčejný malý film s velkými myšlenkami a pohlcujícím imerzivním zážitkem o derniéře života, jemuž se nic už letos nevyrovná. Úvodní song nevyženu z hlavy hodně dlouho. Gaspar Noé je prostě někde jinde a jsem jedině rád, že nezávislá studia mu doslova zobou z ruky a poskytují mu tak naprosto neomezenou kreativní volnost, protože tímhle majstrštykem překonal sám sebe....... [VERDIKT: 10 důchodců z 10; peak of cinema] () (méně) (více)