Oběť

Michal Blaško je rozhodně jedním z režisérů, které je dobré sledovat. Asi si umím představit výraznější konec tohoto psychologického dramatu, ale to je jediná výtka. Obsazení ukrajinských herců do hlavních rolí sice vypadá strašně aktuálně, ale přišlo ještě před válkou na Ukrajině. Vita Smačeljuková je každopádně jako matka řešící bezvýchodné dilema dokonalá. (18.01.2023)

Irina je jediným propracovaným charakterem (typově přesná Vita Smačeljuk), všechny ostatní postavy (včetně syna) působí neživotně a zkratkovitě (co může fungovat v rámci žánru krimi, tak u psychologického dramatu nemůže stačit na vybudování uvěřitelného fikčního světa). Onen fikční svět je vůbec velkou záhadou. Většina exteriérů působí jak normalizační dobovka (vybrané lokace ze Znojma, Ústí nad Labem a Litvínova), čímž značně podporuje stereotyp evropského sociálního dramatu "z východu." S neutěšenými reáliemi současného Česka pracovali daleko lépe například Staříci, zde padla realističnost za oběť obrazové stylizaci. Po dlouhé době je u českého filmu znát práce s více plány ve zvukové stopě, což ovšem naráží na nepříliš povedené herecké výkony. Takže sice slyším, co si v autobuse lidé mezi sebou šeptají, ale ta nepřirozenost tahá za uši. Vedlejší a komparzní role jsou vůbec velký problém, vysoká míra strnulosti se tu vydává za civilní herecký projev. Mediálně známý případ z Břeclavi je velmi atraktivní, protože nabízí drama až skoro antických rozměrů, proto je však o dost těžší ho zpracovat tak, aby nepůsobilo tezovitě a pateticky (reklamně přehnaný kraťas Strach z roku 2013, zpracovávající stejný příběh). Oběť nenabízí patos, jen jednostranné neživotné konstatování postrádající nějakou míru ambivalence, kterou by si takové téma zasloužilo. (26.03.2023)

Oběť má podle mě mnoho společného s Blaškovým Podezřením. Silný příběh inspirovaný skutečnou událostí, nejednoznačnou hlavní hrdinku, se kterou se divák velmi těžko ztotožňuje, velmi civilní zpracování takřka bez emocí, pozvolné vyprávění. Oběť musím bohužel hodnotit hůře kvůli nevýrazným hereckým výkonům vedlejších postav. Vůbec mi to nesedlo. (08.05.2023)

Mnozí si moc dobře pamatujeme, jak si ukrajinská matka z Břeclavi nejprve prožila krušný zážitek se zprávou o těžkém zranění syna, následně s informací, že za ním stojí napadení trojicí mužů, a ve finále, že za událostí ve skutečnosti stála lehkovážnost chlapce, který následně obelhal nejen ji, ale i policii a celou zemi. Velké sídliště a nesnadné soužití Čechů, Ukrajinců a Romů. Samozřejmě také Irina jako ostatní menšiny i po letech v Česku vnímá pohledy skrz prsty, ač se snaží zodpovědně pracovat, vychovávat syna a zapojovat se do chodu společnosti – třeba tím, že zkusí štěstí s vlastním kadeřnictvím. Postav je tu ale víc a každý manipuluje pravdou podle svého a podle svých úmyslů. Uprostřed rozjetého vlaku se však Irina dozvídá nepříjemné skutečnosti, které jí dokonale sahají do svědomí. Ač je téma zatraceně silné, režie profesionální a tvůrci pracují s neutěšenými reáliemi současného Česka, výsledek je místy unylý a nevtahující, a to si nemyslím, že bych potřeboval (pracuje se hodně s náznaky) vše dostávat na zlatém podnose. (21.05.2023)

Pozoruhodný snímek. Herecké výkony nic moc, kamera nijaká, střih jakbysmet… Námět je však zajímavý. Nejzajímavější na filmu bylo pozorovat, jak se se nepřiznaná lež rozrůstá a nabírá na intenzitě a roste jako sněhová koule, jako lavina. Jak z toho ven? Přiznat se a zastavit tu mašinerii nebo tu káru táhnout dál? (05.01.2024)