Doktor z vejminku

Další seriál, který byl překonán svým hitem. Waldemar Matuška nazpíval skvělou píseň a ta se stala slavnější než seriál samotný. I tak si ale zahrála velká spousta kvalitních herců. Tím, že jsou případy skutečné pro mě navíc dostal ještě další, zajímavější, ráz. Samozřejmě nelze očekávat, že se v seriálu budou zpracovávat velké právní kauzy. A v socialistickém Československu tím tuplem ne. Přesto si myslím, že není seriál k zahození. Sice není úplně komediální - i když v epizodě Láska a úklady jsem se docela bavil, ale zajímavá sonda pod československou právní pokličku to byla. Je to spíš na nedělní deštivé odpoledne jako výplň. Ale úplně hrozná zase ne. (29.06.2020)

Formou i obsahem velmi střídmá pohodovka, ve které je kupodivu jen jediný soudruh a ještě navíc je to gauner. Martin Růžek si advokátního penzistu střihl s přehledem a mistrovsky. Aniž by změnil polohu, dokáže být stejně chápavý jako neústupný, laskavý i nečekaně tvrdý a to někdy i současně. Případy které řeší jsou přesně tak civilní a banální, že dokonale vykreslují tehdejší dobu. Občas je to úsměvné, občas ze života. Dobří herci opravdu hrají, dialogy nešustí papírem, příběhy nenudí a nostalgie to všechno dokonale dochucuje. (13.09.2015)

7/7 Vyložená lahoda. Doktor z vejminku sice patří mezi klasické seriály, které matou tělem, režie "pouze" Podskalský, název neasociuje doktora práv, ale medicíny, znělku opět dostal Matuška... ale to jsou taky jediné výtky, které bych k tomu měla. Je zajímavé, že pouhých 7 dílů bylo točeno v rozpětí let 1982-1985, ale znát je ten posun jen dětech a účesu Dany Kolářové. Během prvních pár minut jsem se stala se seriálem kamarád, měla jsem jasno o povaze hlavních postav, okamžitě jsem si je zamilovala a jednotlivé příběhy jsem přivítala s otevřenou náručí. Tohle je nadčasový kousek z Dietlova pera, o jakém se jiným jeho kasaštikům může jen zdát. A samozřejmě všechny dnešní seriály tomu nesahají ani po kolena. (30.09.2010)

Herec Martin Růžek patřil vždy mezi mé oblíbené a tak jsem v jeho filmotéce nemohl vynechat ani seriál Doktor z vejminku. Byl to také jeden ze seriálů Jaroslava Dietla, který jsem neviděl při jeho premiéře. Později se moc nevysílal, možná vůbec, nevím, snad za to mohla ústřední píseň Waldemara Matušky, který dal později vale socialistické republice. Jsem moc rád, že se tvůrcům podařilo vynechat skoro v každém díle nějaké komunistické řeči, úkony, soudruhy a já nevím co ještě. Doktor z vejminku tak na mne zapůsobil pohodovým dojmem, který by se dal ideálně vysílat v nedělním odpoledni ke kávě, čaji a čerstvé bábovce. Zdá se tedy, že seriál splnil to co měl - podat obrázek o životě advokáta v penzi, trávící podzim svého života na vejminku u dcery, zetě a vnuků a který si jako bonus v každém díle poradí s nějakou menší či větší kauzou, která se stane v jeho okolí. Martin Růžek jej zahrál skvěle, jen mi neseděla dcera Daniela Kolářová a zeť Jaromír Hanzlík, který v té době hrál snad ve všem. Vzhledem k názvu seriálu se nedalo ani očekávat žádné drama či akční scény, což mi naprosto vyhovovalo. Při jeho sledování jsem si všiml šedivosti, průměrnosti a šílené stejnoty, která u nás v socialismu panovala. Nic nesmělo vyčnívat, barevné byly jen plakáty s tématem VŘSR a na tehdejších silnicích se proháněla jen naše škodovka, sovětská LADA a němečtí trabanti. Ještě že je to pryč, brrr.......Na více než tři hvězdy Martin Růžek nestačil. *** (01.11.2016)

Lahodný cyklus na lahodné téma o lahodných lidech, který plně respektuje souřadnice doby (všemocmý referent místního národního výboru), ve které vznikl. Vesnice, v níž žije podzim života hlavní hrdina, skvěle ztělesněný další velkou osobností z nevšední generace Sováků, Horníčků, Menšíků či Kopeckých, Martinem Růžkem, zná neudržovaná zákoutí, náletový plevel na veřejných prostranstvích, větší či menší nesnáze mezi obyvateli menšího sídla, v němž každý každému dohlédne do talíře, ale i kroky na rozhraní nebo již zcela mimo rámec zákona. Na obou vnoučatech jsou patrny známky sílícího konzumismu. Povrch ale zůstává nezčeřen: družstvo funguje, rodina, svou úrovní ve fesnickém prostředí nadprůměrná, rovněž. Úsměv a nadhled tomu všemu dává pečeť nadčasového přesahu. A - jak dodává nejeden předkomentátor či předkomentátorka - zrcadlo, které toto díla vrhá na současnost, je nelítostné. Protože zobrazuje a odráží nesrovnatelné. (28.11.2011)