Dobrý šéf

Dobrý šéf je spíše dramatem než černou komedií, která se z velké části opírá o charisma Javiera Bardema, jenž zde exceluje v roli ředitele rodinné firmy na výrobu vah, co svou práci bere smrtelně vážně a jeho důraz na rodinu a vliv na podřízené v mnohém jako by připomínal ne podnikatele, ale přímo nějakého mafiánského bosse. Vtip filmu spočívá v ironických momentech a drobnostech, které spíše než hurónské záchvaty smíchu vyvolají lehké pousmání. Přesto počinu rozhodně nechybí cit pro detail a svižné tempo, které z něj rozhodně dělají nadprůměrnou podívanou. Sice vypadá spíše televizně a svou vážností se přitom zejména v druhé polovině oddaluje televizním velikánům žánru, jako je třeba The Office (Kancl), kde je vidět, že to celé jde udělat přeci jen lépe. Přesto si tento španělský film rozhodně zaslouží pozornost zejména jako portrét bezskrupulózního muže, který si za svým vytyčeným cílem dokáže jít nehledě na překážky. A přitom skrytý za maskou milého a ohleduplného nadřízeného… (27.10.2022)

Kašlu teď na film, chci si zapsat, co mě stál. Včera v osum večer bylo v Hradci kino naslepo. Žeru tyhle akce, takže volám do kina, jestli mi prozraděj aspoň dýlku filmu kvůli spojům domů. Prej 90 minut. To vychází, tak sedám na vlak, mám to do Hradce hodinu a čtvrt. Během první scény si v poloprázdným sálu do řady za mnou neomylně sedaj dva páry, instinktivně zdrhám o dvě řady jinam a slyším za sebou vtipný komentáře. No nic, film supr, po konci koukám na hodinky. Hovno 90 minut, přes dvě hodiny to mělo! Běžím zpátky na vlak jak debil, ale zbytečně; poslední spoj má sekeru 85 minut... Paní u přepážky mi nabízí, že mi proplatěj taxík, když si koupím lístek. Seru na tuhle imbecilní dohodu a jdu trpělivě čekat mezi bezďáky. Po půlnoci skáču na to opožděný tele, samozřejmě poslední spoj do mojí finální stanice mezitím nečekal a ujel. Kdo by taky čekal dvě hodiny, až Český dráhy milostivě najdou cestu z Prahy. Vyrážím tak domů pěšky, venku jsou krásný tři stupně a přede mnou ještě hezčích patnáct kilometrů. Procházím náměstím, u popelnice vidím opřený nezamčený kolo; bez rozmýšlení nasedám a podél řeky jedu mlhou a tmou jako sériovej vrah z noční směny. Teď budou tři ráno a já konečně sedím doma v kuchyni. Jdu spát, ráno po snídani hodím kolo do auta a zavezu ho zpátky k tý popelnici. Třeba se jednou bude hodit dalšímu takovýmu volovi. A vy teda co, vtipní kluci a holky, co jste mi v kině div nevlezli na záda - udělali jste pak večer jeden pro druhýho aspoň z půlky tolik, co já pro tenhle film? Anebo už od deseti objímáte plyšáky v postýlce? Dobrou noc. P.S. Na tom kole jsem nezmrznul jen díky Amoru jménem Liliana, která mě hřála stejně jako pocit z překvapivě nabitýho večera. (12.10.2022)

„To je normální?“ - „Co?“ - „Když se majitel firmy jde podívat na stážistky? Veze je domů?“ - „Nerad se zavírám v kanceláři, chci být se zaměstnanci, pečovat o ně, jsou moje rodina. Stážistky jsou jako moje dcery. Je to špatně?“ Ani ne, dokud nezačnete s těmito „dcerami“ spát. A ještě horší je, když se pak dozvíte jejich skutečnou totožnost…Blanco se hned od začátku profiluje jako hodný, starostlivý otec svých zaměstnanců. Ale zatímco vede sebedojímavou řeč, publikum vidí, že vše zdaleka není tak růžové, jak popisuje. A přestože to není úplný zlosyn, divák mu potměšile přeje, aby dostal lekci, tím spíš, kdy se při tom chová jako manipulátor užívající si tahání za nitky a ovlivňování životů svých podřízených. A čím méně má věci pod kontrolou a točí se ve stále větším chaosu, tím i vzrůstá divákovo pobavení. Ne že by tahle hořká komedie byla zase tak moc vtipná, ale úsměv na rtech mi při jejím sledování zůstal, a to až do mile cynického konce. Za mě slušné 4*. „Jak říkal táta, občas se musí váze pomoct, aby bylo měření přesné…“ (22.01.2023)

„Rákosník obecný na misce váhy, jazýčkem drobky sbírá. Na rukou houpaná, k sexu má vlohy, nahá se do přízně vtírá.“ Tragikomický, hořkosladký i lehce úsměvný manuál pro srdečné šéfy vlastních firem, se zaměstnanci povýšenými na rodinné příslušníky. OKÉNKO HALY: [][] Starosti majitele továrny Blanco:  ¥¥ Na jakých váhách odměřovat cukr pro pilné mravenečky, své zaměstnance? ¥¥ Jak dlouhým bičem jim vyznamenávat záda? ¥¥ Přes jak vysoký stůl ohnout o hlavu vyšší stážistku? ¥¥ Jak hluboko se srát do rodiny vedoucímu výroby? ¥¥ Co s parožím toho frustráta, pomáhat mu ho otloukat nebo spíš leštit? ¥¥ A na jakou funkci povýšit drzého imigranta, aby se multikulti vlk nažral, ale kozy stážistky zůstaly celé po ruce? [][] Nabubřelost, licoměrnost, neupřímnost, nevěra, přetvářka. A starý Fortuna, servilní až za hrob, zde bohužel doslova. Co čekal, omluvu za smrt syna? Dostal jen pojeb, že to ocenění pověsil křivě... (29.10.2023)

Bardem jako Basil Fawlty, akorát hotýlek nahrazuje firma vyrábějící měřidla hmotnosti. Její šéf navenek působí jako dokonale zkalibrovaný a kvůli naplnění ambic pracně seštelovává ty rozhasené. Být jazýček na vahách je ale náročné, obzvláště když ten svůj přiblížíte k stážistkám.. S lehkým nádechem satiry vykresleno pokrytectví ve vztahu majitel - zaměstnanec, kde zájem jednoho o toho druhého končí tam, kde začínají zájmy vlastní. Takový film ze života naplněný všední nevšedností. Javier ke konci vypadal, že by rád obešel zaměstnance s jateční pistolí, ale je to tentokrát on, kdo si při házení mincí musí vybrat stranu.. (27.09.2023)