Fabelmanovi

Milé nostalgické vzpomínání s mnoha krásnými scénami, které bohužel míří tak nějak zbytečně na jistotu. Aby vše došlo i pomalejšímu divákovi, Speilberg mu to podá nesmyslně doslovně, obsahem i formou, která ve správný moment huláká "DIVÁKU, TEĎ MÁŠ NĚCO CÍTIT". Dialogy psal někdo, kdo naposledy četl ve filmu zmiňovaného Dickense, (líbí se mi část v závěru, kdy postava matky popře své předchozí srdceryvné tvrzení v průběhu jediné minuty), až mě napadlo, že možná byl záměr vypovídat je formou děravějící paměti, která si slova spíš domýšlí, než vybavuje... (01.01.2023)

Tomuhle filmu jsem minimálně do půlky notně křivdil a v duchu si už připravoval komentář o tom jak to senilnímu Stevenovi natřu za to, že už točí čím dál slabší kousky. Jenže, oni se nakonec i ti Fabelmanovi rozjedou a co je ještě lepší i nám hodně sdělí o tom šikovném klučinovi, z kterého se vyklube určitě jeden ze 3 nejslavnějších režisérů všech dob. Schválně komu z vás se nevybaví při vyslovení slovíčka Režisér jako první Spielberg. Michelle Williams považuju stále za jednu z nejvíce nehezkých hereček. Zajímavý film, který mě dokázal popostrčit i k West Side Story. Díky Fabelmanovým ten muzikál dám. 75% (27.02.2023)

Spielbergovo rozjímání nad dětstvím a dospíváním s kamerou v ruce. V základu jednoduchý a přímočarý film, ale Spielbergovo mistrovství tu jede zas jednou naplno, a nevýjimečný příběh civilního rodinného dramatu podává velmi výjimečným způsobem. Nestane se kultem, ale je podívanou nadmíru příjemnou. 8/10 (05.03.2023)

POZOR, kapající BOJLER!!! Štefane, Štefane, takhle bys o vlastní rodině mluvit neměl! Když už má někdo mámu sice peklotyčně odpornou, zato však totálně excentrickou piču, tátu sice kapku bezpáteřního latentního homoseksuála, avšak zato naprosto asociálního ufona, a k tomu všemu neštěstí je tátův nejlepší kámoš, strýček Itzak Poschoust, taky zvrácený zoofil jako táta, protože ani on se neštítí lačně vlézt na něco, z čeho zdravému heteroseksuálovi zalézají koule do břicha, má chuť raději okamžitě pověsit péro na hřebík a začít chlastat nebo rybařit, měl by se to v autobiografii snažit milosrdně xobě i k divákovi alespoň trochu vylepšit. A pokud jsi to už vylepšil, možná bys měl méně traumatické a estetičtější dětství v nějaké pěstounské péči nebo v děcáku. Štefan je bezesporu už teď nesmrtelný a rozhodně nejvýznamnější průkopník a inovátor novodobé filmařiny, čili po tom všem, co pro pohyblivé obrázky udělal a kolik zábavy a radosti světovému diváctvu přinesl, mu prostě nelze neodpustit, že věkem zesenilněl, a od doby, co pateticky vykydal podestýlku Válečnému koni, páchá už jen samé kýčovité cajdáky pro otylé chovatelky koček za zenitem a afektované bukanýry nebo narkolepticky užvaněné uspávačky hadů. Tedy mimo RP1, tam na geniální předloze prostě apriori nebylo co znudit. To ovšem neznamená, že je nutno se pietně posrat z každé jeho další hemoroidální kalvárie a hystericky ji přebušovat jen proto, že je to Štefan! Což je případ i této, samozřejmě filmařsky i herecky do posledního políčka vymazlené a zcela profesionální, samohany, jejíž scénář, natažený do dvouapůlhodinové hrací doby, by se dal lapidárně, avšak zcela výstižně shrnout do jediného souvětí „Chlapec z lehce, avšak nikterak dramaticky dysfunkční rodiny propadne kouzlu celuloidu, a tak s klukama ze skautu vcelku nezáživně točí amatérské porno, až jednou při stříhání zjistí, že mu tátův nejlepší kámoš prcá jeho otřesně hnusnou mámu, což však taky nijak zvlášť dramaticky nedopadne.“ A těchto časově řekněme 20 minut je dovatěno cajdákovitou melodramatickou retroplstí na úrovni libovolné hispánské telenovely, využívající komplexní škálu řádně omšelých nejlacinějších močopudných a emocedojných audiovizuálních berliček. Retroplstí, jakou mohou s čistým svědomím opětkovat snad jen arizonský žid, vyrůstající v 50. letech, kompulzivní žehlivka, flagelantní nudofil nebo sveřepý pánský kolonoskoper. Dobře, no, je to Štefan, tak tam k už dost odřenému jednomu vrazím ještě jeden nucený puchýř za celoživotní dílo, ale tím končím, a podruhé si pustím raději plyn. (08.01.2023)

Velkolepé záběry na niterné životní potíže i malé scénky, ve kterých se odehrává to nejdůležitější. Spielberg snad nikdy nepostavil svoje klasické rodinné kulisy takhle vysoko, aby je nasvítil všemi pomyslnými reflektory a soustředil pozornost jen na ně. Kamińského hravá kamera navíc miluje krajinu, architekturu i lidi tak upřímně, že ke mně Fabelmanovi mluví mnohem optimističtější řečí, než by se z děje a některých jeho zvratů mohlo na první pohled zdát. (21.02.2023)