Chladnokrevně

Knihu jsem zatím nečetl a pokud jde o samotný kriminální případ, dost mne zamrazilo už při čtení zdejšího obsahu. Na samotném filmu mne nejvíc překvapilo, jak dokázal být v několika drobných momentech uprostřed chladnokrevného příběhu docela poetický. Připravil mi zase nejednu emočně náročnou chvilku, i přes většinou chronologické vyprávění přesunul scény s klíčovým masakrálním incidentem až na později a mezi tím hlouběji ukázal dvě postavy, které by mi mohly být za jiných okolností i sympatické. Vlastně mohlo by to být pěkné road movie o dvou sotva dospělých klucích, z nichž jeden se toužil stát zpěvákem a cestoval všude s kytarou, v ukradeném auťáku přidali sebou starého pocestního dědu s vnoučkem a vydali se hledat poklad... cestou potkali víc lidí, občas trousili husté hlášky (třeba ,,Co mají společného cesta na záchod a cesta do hrobu? No když musíš, tak musíš...") a při vší smůle poklad i našli: v podobě skleněných láhví odhozených daleko za silnicí. A my bychom mohli u toho málem snít a také se bavit u nadhledu, s jakým se Dick Hickock (Scott Wilson – viděl jsem ho podruhé a tady podává ještě lepší výkon než v The Gypsy Moths) přiznává k odcizení vozu. Nebýt hlavně toho brutálního incidentu v podobě vyvraždění rodiny a bez řádnějšího motivu k tomu. To je oba při odsouzení na trest smrti snad člověk ani nemůže litovat, leč film díky svým sugestivním scénám z vězení k závěru neměl od toho daleko, aby ve mne kontroverzní pocit lítosti i vyvolával. Rozhodně ale oceňuju tento způsob podání, neboť v případě zcela chladných emocí by Chladnokrevně v mé paměti dost možná záhy zapadlo mezi jinými poválečnými kriminálkami ještě černobílými. A je tu zase přítomen onen smutný paradox: zatímco na jméno Dick Hickock tak skoro nezapomenu, podobně jako na jména Fritz Opitz nebo Olga Hepnarová, jména obětí si už pár desítek hodín po zhlédnutí vybavuju stěží. A co se to vlastně událo...? Zdá se, že pouze jedny z mnoha vražd za dlouhou dobu celého lidstva. A samozřejmě novináři vydělali během pár dnů mnohem víc, než je běžné. ,,Politici budou mít více projevů. Vzniknou nové zákony a každý dostane svůj podíl. A potom za měsíc, za rok... se znovu stane to samé." :-( Bohužel nejen tenhle výrok z filmu zůstává pořád platný... 90% (04.04.2020)

Dokonalá adaptace dokonalé knižní předlohy. Capoteho knihu jsem zhltl prakticky na jeden záběr, tvůrcům filmového ztvárnění se naštěstí podařilo přenést na plátno všechno podstatné a přidat pár třešniček navíc. Nejsilnějšími okamžiky jsou zákonitě scény samotné vraždy a následné popravy obou kriminálníků, mezitím se však divák může kochat velmi nápaditými a svěžími střihy a úhly záběrů. Je to krásné rozloučení s klasickou, velmi narrativní kriminálkou 50tých a 60tých let a zároveň předvoj sedmdesátkové chladné, vizuálně vyšperkované filmařiny. Tento přechod lze vysledovat takřka na minutu přesně, kdy utichá hudba Quincyho Jonese a my sledujeme jen mlčenlivé pohyby postav a ruchy prostředí. A konečně - stejně jako v případě knihy v divákovi nakonec zůstane paradoxní, trochu provinilý pocit lítosti vůči vrahům. Doporučuji nejen knihu, ale jako poslední tečku také pohled do zákulisí - film Capote (2005) s vynikajícím P.S.Hoffmanem. (23.04.2011)

Priznám sa, že som od tohto filmu čakal viac. Hlavne som sa tešil na mrazivú atmosféru v dome počas páchania tohto zločinu, no žiadne mrazenie neprišlo, keďže obete reagovali akoby k nim prišla na návštevu tetička a nie ozbrojení zločinci. Tým pádom sa nedostavili ani žiadne emócie. Po technickej stránke to je ale dobre odvedená robota, rovnako ako herecké výkony Blakea a Wilsona, no kratšia stopáž by nebola na škodu. (23.08.2010)

Když přihlédnu k faktu, že tento kriminální případ velice dobře znám (cca dva roky zpět jsem viděl Capote (2005) a následně četl i stejnojmennou knihu), tak zřejmě hodnotím nejvýše, jak to jen bylo možné! Ocenit musím zvlášť Roberta Blakea v roli Perryho Smithe a nápadité střihové přechody (paralelismus: kupř. holí se Clutter/holí se jeden z vrahů; vrazi opouštějí místo činu/příjezd policie atd.). 80 % (29.12.2023)

Velmi střídmě natočený snímek, který se opírá o údernou sílu rekonstrukce skutečného brutálního zločinu. Černobílá kamera nezúčastněně snímá vyprávění pachatelů, režisér používá pouhé náznaky tam, kde by jiní využili nabízené možnosti a naturalisticky zobrazili násilí pro zvýšení atraktivity. Je to přesně ten druh filmu, který v divákovi ještě dlouho doznívá a nutí uvažovat na téma morálky, viny a trestu. Výborně obsazené a zahrané. Celkovýb dojem: 90 %. (30.11.2008)