Železný dědek

K tomuto filmu přistupuji nekriticky, protože mi připomene mého dědu, který za války jezdil rychlík do Bratislavy a taky zachytil ujeté vagóny, jen s tím rozdílem, že narozdíl od Marvana měl za lokomotivou vagóny s lidmi. Nechtějte vědět, jakou směšnou odměnu mu tehdy za tento husarský kousek dali... (12.03.2016)

Snad to bylo tím prostředím výtopen, železnice a krásných mašinek, ale na rozdíl od jiných brutek té doby mi železný dědek přijde celkem koukatelný. Ono to bude asi i tím, že se to odehrává za okupace. Máme tak možno vidět celkem běžné chránění lokomotiv před kotláři včasným zajetím do tunelu atd... Ta bouda opilců mi přišla jak z nějakého westernu. Samozřejmě se zde rozjuchaně buduje což je opepřeno krádežemi nářadí, ale jak říkám - dá se na to celkem pohodlně koukat. Navíc Marvan v hlavní roli... a nemyslete si, že ta postava milovníka vlaků je nějaká vymyšlená figurka. Takových milovníků železnice mezi námi běhá spousta Tři nýty. * * * (09.03.2016)

Hmm, tak je to milé a hezké, ale nějak jsem od filmu s nálepkou přelomová poválečná agitka (a navíc tady ještě bez pozdějších povinných nánosů komunistické propagandy) očekával něco zajímavějšího a v souladu s uvedeným žánrem komedie alespoň zábavného. Jaroslav Marvan rok před tím na celé dvě dekády opustil své dlouhodobě pěstované role mužů zákona a začal být obsazován do rolí různých nerudných dědků a bručounů, ale po legendárním Posledním mohykánovi nemám pocit, že by zde ze sebe vydal vše. Zvyšní herci už za samostatnou zmínku taky příliš nestojí, pro zasvěcené snad jedině pohled na budoucího velikána českého divadla Otomara Krejču v jedné z prvních velkých rolí před kamerou. Hlavní postava "železného" dědka (jako člověka milujícího nade všechno na světě svou osudovou lokomotivu Lízu) zůstala kdesi na půlce tratě, stejně jako nevalně využitý potenciál filmu. Strojvůdce Matys i vyvolává lítost, vykouzlí nejednou úsměv, dívalo se mi na to celé příjemně... přesto najednou skončil film a měl jsem pocit, že se nic nestalo. Tragikomedie, která mne ani nerozesmála, ani neposkytla dramatický prožitek, ani nepředvedla něčím zajímavou filmařinu. 60% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (21.10.2019)

Tento film je skutečně přelomový. Předchází budovatelským filmům z pracovního prostředí různorodé kvality, ale zároveň je oproštěn od následné ideologie, přesto se tu oslava pracovního úsilí i poválečné rekonstrukce československého průmyslu obráží jasně a pravdivě. Je to ovšem už jiný film, nepatřící do starého buržoazního prostředí, zde jsou hrdinové obyčejní lidé, bývalí proletáři. A je to také oslava jednoho dnes už skoro zapomenutého povolání - strojvůdců na starých parních lokomotivách. Jak by se neměl líbit těm, kteří jsou fanoušky v tomto oboru. Samozřejmě, film je korunoiván hereckým a lidským mistrovstvím Jaroslava Marvana, jemuž sekundují Otomar Krejča, J. o. Martin a Vladimír Hlavatý, zatímco ostatní svými výkony poněkud zaostávají. Možná by si film zasloužil čtyři hvězdičky, jenže měně vhrkly do očí při závěrečné scéně slzy. (14.12.2018)

Docela poučné pokud jde o tehdejší reálie. V čem je propána budovatelský celoživotní zápal pro své povolání? Žádné soudruhování, Masaryk je zmíněn s úctou, zaměstnanci dráhy uživí rodinu, aniž by manželky musely chodit do práce a i přes poválečnou mizérii obývají docela slušný byt, o odchodu do důchodu nerozhoduje neosobní úřad, ale nadřízení. Na druhou stranu parta učňů je jaksi bezprizorní a strojvůdce může řídit vlak i alkoholem v krvi. O prakticky nepřetržitém kouření a o rozdělení rolí v rodině ani nemluvím. Marvan na jedničku. (10.03.2019)