Ať přiletí čáp, královno!

"Dvojka" se mi líbila podstatně méně. To, že princ zavrhne manželku kvůli tomu, že porodila dceru, a začne si s od pohledu zlou komtesou, jsem považovala za absolutně pomýlené už jako malá holka. Líbila se mi snad jen scéna pobití nepřátelské armády v kozím chlívku. Komentář píšu v době, kdy se spekuluje o tom, že Miloš Zeman nejmenuje Martina Stropnického ministrem obrany, protože ho nepovažuje za odborníka. Důrazně požaduji, aby tato pohádka byla považována za důkaz, že Stropnický se vyznamenal v boji a je tudíž plně kvalifikován :-) (31.12.2013)

Rok se s rokem sešel a David je úplně stejné hovádko, jako byl celý první díl, když nepočítáme těch posledních pár minut. Kostýmy jsou pro mě pořád nepochopitelné, ale film příjemně utíká a písničky jsou poslouchatelné. PIGY rádio z nich podle mě úspěšně čerpá dodnes. A jsem ráda, že už nechali zpívat Andrlovou. (27.12.2022)

Pro hudební pohádku Ať přiletí čáp, královno! platí to stejné, co o prvním díle. Dobré obsazení, jednoduchý pohádkový příběh a známé písničky především z neustálého přehrávání z gramodesek, které jsme měli jako děti. Sice je to stále to stejné, ale není to ani výrazně horší. Proto rád zůstanu na třech hvězdách a někdy v budoucnu se těším na zopakování s dětmi. (14.09.2021)

Nevím, co si s touhle pohádkou mám počít. Některé klady, které byly už prvním díle „Co takhle svatba, princi?“, zůstaly zachovány. Stále tu nalezneme chytlavé písničky, výborné herce (oproti jedničce přibyli Stropnický, Janžurová či Rosůlková) a pěkné prostředí (tentokrát i exteriéry!). Pokud ovšem jednička místy vázla v otázce scénáře, tady se to projevuje dvojnásob, podrobněji jsem se o tom rozepsala na následujících řádcích, protože dějově je tahle pohádka něco neuvěřitelného. Princ David, který na konci prvního dílu zmoudřel a následoval své srdce, touží usednout na trůn. K tomu však podle stávajících zákonů země potřebuje, aby se mu narodil syn následník. Když se narodí dcera, je zklamaný a co hůř, je zklamaná i novopečená maminka Běla, která dcerku uvítá na světě se slovy: „Dcera...tu ne!“. Co se stalo s tou moudrou, aktivní dívkou z prvního dílu, že hned po narození dcery dokáže říct něco takového? Matěj, mentor a ochránce mladého páru, se rozhodne z neznámých důvodů holčičku unést(!) a ukrýt před královskou rodinou(!!). A tady začínají ty rány logice. Proč tak učinil? Malá princeznička možná nebyla na svět přivítána s nadšením, ale žádné reálné nebezpečí jí nehrozilo a její rodiče by si ji jistě zamilovali během pěti minut – nikdy však nedostanou šanci. Matěj odnese holčičku pradleně Magdaleně, která ji adoptuje – nebo se spíše stane její pěstounkou, neboť princeznička Magdaleně říká „teto“ a po osmi letech je opět navrácena vděčné Běle. (btw chudák dítě v tom musí mít maglajz) Během oněch osmi let malou princeznu hledají královští vojáci. Tady je další problém: je hezké, že kontrolují všechny děti v království, ale jak chtěli najít tu pravou, když neměla žádné poznávací znamení? Mateřské znaménko, jizvu nebo medailonek, prostě obvyklé propriety ztracených dětí? Je hezké, že Magdalena holčičku vydává za kluka, ale vzhledem k neprůkaznosti skutečného původu dítěte se to zdá jako nadbytečné opatření. Ani Běla, ani David se dcerku nevydají hledat osobně, ono je totiž jednodušší sedět doma a chřadnout, případně flirtovat s přespolními návštěvami (nutno přiznat, že manželská krize a náběh na nevěru je skutečně neotřelé pohádkové téma). Náznaku aktivního přístupu se dočkáme překvapivě pouze ze strany trubkoidního krále, který si písničkou stěžuje, že „všechno naruby tu je“, a divák přemýšlí, jestli za to náááhodou není jako vladař tak trochu zodpovědný. Neboť narativ nestaví Matěje do pozice padoucha, ale spravedlivého hrdiny glorifikovaného za únos dítěte, krize a následné rozuzlení musely být vyvolány jinak. V tomto případě nám scénář nabízí prapodivné potenciální vyhlášení války sousedním králem, ale po krátké potyčce s nepřátelskými vojáky v prádelně (skupiny historického šermu se vyřádily), tenhle motiv vyšumí stejně rychle jako se objevil. Dcera je nalezena. David je rád, že ji našel. Všichni si svorně zazpívají o cestě ke štěstí (a mají můj obdiv, že při tom stojí v otevřených kočárech). Díky bohu, že už netočili další díly. (27.05.2012)

Rozhodně už to není takové jako "Co takhle svatba, princi?", ale pořád je to docela povedená pohádka, kterou pozvedává poselství, které má, ale především pak písně, z nichž některé jsou skutečně snadno zapamatovatelné a možná je budete znát i přesto, že jste pohádku ve skutečnosti nikdy ani neviděli. (23.12.2014)