Oppenheimer

Nolanovi se podařil husarský kousek, když po coronou zaviněném propadu "Tenetu" okázale rozvázal své dlouholeté pouto s Warner Bros. a rozehrál s jinými studii hru "Chcete mě?". Nově tak smí Nolanovi říkat "můj milášek" studio Universal. Jen za to muselo vypláznout peníze na projekt, který nezapadá do aktuálně preferovaných škatulek hollywoodské produkce. Tím spíše pak "Oppenheimer" zaujme jako marketingová výzva. První kroky vedly přes povýšení samotného projektu na high-concept tagline "Nolan točí atomovku". Následně se zapojilo vyzdvihování analogovosti, což ve spojení s výbuchem bomby přispělo k vyvolání dojmu události. Dovršit sugesce, že tříhodinový biografický film o teoretikovi kvantové mechaniky bude velkolepý spektákl, finálně pomohlo sousloví 70 mm IMAX. Nejpozoruhodnější na tom je, že se prémiový formát projekce vyzdvihuje nikoli u vizuálně pompézního spektáklu, kde by měl očividné opodstatnění, ale u dialogového snímku, jehož většinu tvoří záběry deklamujících herců v oblecích či uniformách. Na druhou stranu totožně již mýtus 70 mm filmového materiálu uplatnila propagace Tarantinovy interiérové žvanírny "Osm hrozných". Tentokrát se ale ještě více než tehdy podařilo PR spindoktorům navodit dojem, že se pro každého filmového fanouška návštěva IMAXu rovná pouti do Mekky. V zájmu finanční návratnosti "Oppenheimera" a zajištění dalších Nolanových projektů je to chvályhodné. Ale dovolím si tvrdit, že navzdory celému PR cirkusu nepotřebujeme pro docenění tohoto filmu největší plátno. Vynikající zvuk ano, ale ne IMAX projekci. "Oppenheimer" nezadupe diváky do sedaček velkolepostí svých výjevů. Ale zato představuje vynikající scenáristický počin, který bravurně drží diváckou pozornost, zvládne zevrubně rozebrat svou titulní postavu, a dokáže to udělat přehledně. Což píšu jako člověk, který má problém pamatovat si jména, takže řada filmů s množstvím postav pro mě nefunguje, protože se v nich snadno ztrácím. Ne však v Nolanově "Oppenheimerovi". To proto, jak je vyprávěný, respektive jak se v něm vrství nejen časové linie, ale i samotné obrazy a zvuk. Jako by se Nolan vracel zpět ke svým kořenům, kdy neměl k dispozici horentní rozpočty a uhranul diváky čistě silou důmyslně skládaného vyprávění v "Mementu". Až na to, že oproti jeho mladicky ambicióznímu hitu zde nelinearita neexhibuje jako gimmick. Spíš s lety vytříbenou neokázalou účelností umožňuje rozpitvat a fascinujícím způsobem pro diváky poskládat různorodé životní role Roberta Oppenheimera i odborné, osobní a morální otázky, které se k jeho osobnosti, dílu a pozici ve velkých dějinách váží. Díky struktuře, která neustále klade detaily po bok širšího rámce a zpřítomňuje kontext či hledisko odstupu vůči dramatické poutavosti okamžiku, se Nolanově portrétu daří vyhnout se minovým polím plakátové oslavnosti, bulvární skandálnosti či filosofické těžkopádnosti. Nikoli tím, že by je neobsahoval, ale neustále je bombarduje částicemi jiných hledisek. Klasická floskule "komplexní portrét" zde dostala svou nekompromisní maximu. (23.07.2023) (méně) (více)

Velký film, ať se na něj člověk podívá z kteréhokoliv úhlu. Velký svým ústředním tématem střetu (někdy více, někdy méně naivních) vědeckých teoretických ideálů a krutého vystřízlivění při pohledu na realitu hloubky lidské krutosti a banality zla. Velký svým přesahem do budoucnosti, naší přítomnosti, kdy se znovu a znovu ukazuje neustálá bolestná a děsivá aktuálnost toho nejstaršího problému lidstva, neschopnosti najít společnou cestu, neschopnosti snášet se, vycházet spolu v míru, takže naše existence zůstává tímto osudovým vynálezem zkázy konstantně a možná navždy podmíněna. Velký ve svém komplexním, ani chvilku nenudícím prokreslením titulní osobnosti amerického Prométhea – J. Roberta Oppenheimera – který vskutku stejně jako postava z legendárních bájí otevřel cestu ke skutečnému ohni bohů, který je až dodnes pro mnohé zcela neuchopitelný a neuvěřitelný. A stejně jako byl proklet a uctíván Prometheus, byl proklínán a uctíván i on. Velký svou filmařskou vizí, kdy režisér Christopher Nolan přistoupil k vyprávění jako k mnohovrstevnaté mozaice v prostoru a času, tvořené prolínajícím se vývojem děje, postav, rozvíjejících se motivů a témat, a dokázal vše bravurně ukočírovat k až mrazivému, nezapomenutelnému závěru. Práce s jednotlivými vybranými historickými a zároveň pro všechny účastníky projektu Manhattan přítomnými velkými i menšími okamžiky zde byla opravdu fenomenální a pro diváky extrémně líbivá (pokud zrovna samozřejmě nešlo o ty opravdu tíživé momenty – nicméně i ty byly zpracovány, aby vyvolaly co největší dojem). Nolan měl už z minulosti mnoho zkušeností s vytvářením parádně dramatických a gradovaných montáží a tady to uplatnil naplno, opravdu ve velkém. Díky tomu film působil i přes svou délku svižně, a i přes svou vážnou, historii navěky měnící zápletku velmi chytlavě/atraktivně (jak jsem napsal výše, mrazivé momenty ale měly prostoru dost a neztrácely ani přes tuto určitou videoklipovou zkratkovitost na síle, protože Nolan dobře věděl, kde zpomalit, kde vytvořit delší scénu atd.) a dokázal odvyprávět vše, co odvyprávět chtěl. Měl bych k tomuto přístupu jen jednu výhradu, která mi pár scén trochu kazila, i když zpětně jsem asi pochopil, čeho tím mělo být docíleno. Nolan zde několikrát využíval extrémně hlasitou hudbu k vytváření ohlušujícího dramatu u scén, které by klidně mohly fungovat i bez ní. Možná někdo řekne – to už je skoro takový Nolanův evergreen – tady to nicméně působilo nějak pitoměji (a stále stejně otravně) než dříve. Toť nicméně spíše taková maličkost. Velký svým obsazením a hereckými koncerty jednotlivých matadorů, ať už šlo o jakkoliv velkou, expresivní, malou či intimní roli v jakémkoliv momentu filmu. Jmenovitě zmíním jen hlavní dva. Cilian Murphy si za Oppenheimera bezesporu zaslouží každou cenu, kterou dostane. Jeho výkon byl jeden z těch, které jen tak někdo nezapomene. Řeč těla, chůze, gestikulace a výrazy v tváři, měnící se od optimismu a nadějného zasněného hledění k zítřku a budoucnosti lidstva obdařeného atomem k naprosté únavě, bolesti a ztrhanosti – tady jsem prostě cítil naprosté vnoření se do role. A zástupce politického establishmentu Robert Downey Jr. si taktéž tuto vděčnou velkou roli jasně užíval, nicméně tady musím jít trochu proti konsensu, protože mi nepřišlo, že by hrál nějak lépe nebo nějak jinak, než jsem u něj zvyklý. Nemyslím to rozhodně nijak negativně, jen prostě konstatuji že hrál skvěle, jako obvykle. Velký film, redefinující „malý“, nebo přesněji obvykle komornější žánr biografických snímků (pokud zrovna nejde o životopis nějakého císaře, tyrana, vojevůdce apod.) na celospolečenskou davovou, blockbusterovou událost, kterou musí vidět každý. Aneb síla Nolanova jména a sociálních sítí. Velký film tržbami, které byly v rámci několika subžánrů rekordní a potvrdily tak status události s velkým U. Velký film svou zcela opodstatněnou stopáží, bez níž by nemohla být dostatečně prozkoumána jak historicky monumentální událost vytvoření atomové bomby, tak veškeré dopady tohoto činu na jejího tvůrce. Nebyl by prostor na komplexní sondu do svědomí a duše tohoto člověka v kontextu měnící se politiky, veřejného mínění a osobních vztahů. A nakonec, zcela zaslouženě film s vysokým počtem nominací a ocenění z různorodých zdrojů a předávání cen. Velký film. 9/10 (31.01.2024) (méně) (více)