Veselé Vánoce, pane Lawrenci

Bůhví proč jsem si při sledování snímku vzpomněl na knihu Král Krysa od Jamese Clavella. Nechtěně jsem si tak připravil půdu pro osobní konfrontaci s tímto filmem, který s ní má společný pouze japonský zajatecký tábor. Jinak je totiž Veselé Vánoce, pane Lawrenci neuvěřitelně sugestivní dílo s vlastní dějovou skladbou, jenž se může pyšnit velmi zajímavou výpovědní hodnotou. Japonsko-britské střetnutí nejen na poli válečném, ale i kulturním či zvykovém je hlavním tahounem scénáře, s nijak překvapivým dějem. Jde zde pouze o drobnosti a minimalistické scény jako je samurajské cvičení, které ruší Brity ze spánku nebo poprava tradičním způsobem. A přesně v těchto drobnostech boduje i režisér, který jednotlivé scény cizeluje do nejmenších detailů, ale jako celek postrádá film rychlejší spád a jakoukoliv gradaci děje. Zvláštní místo zde zaujímá hudba, která mísí klasické „vojenské“ motivy s „tradičními“ tóny jasně evokujícími Japonsko a dosti silně podtrhuje atmosféru. Veselé Vánoce, pane Lawrenci by se dalo shrnout slovy jako lehce zapomenutelný film s řadou nezapomenutelných scén a právě pro ně ať si film u mě vydobude nejvyšší hodnocení. (17.08.2005)

Já ty filmy ze zajateckých táborů prostě nemám rád. Najdou se sice vyjímky jakou je třeba Spielbergova "Říše slunce" ale to se stane jen občas. Mě tyhle filmy přijdou hrozně zdlouhavý a utahaný. Občas to zachraňují herci jako v případě oskarové klasiky "Most přes řeku Kwai" ale v tomto případě se to nekoná. Herci mi přišli průměrní a jediný kdo se mi vryl do paměti byl Takeshi Kitano jako sadistický dozorce. (27.07.2008)

Tři hvězdy za Bowieho a vynikající námět. Jinak jde o dost divně, záběr od záběru, natočený film – Ošima se držel „roviny M*A*S*H“ – přičemž smysl pro humor není nahrazen ani autenticitou snímání, ani čímkoliv jiným. Furyo nechce být věrným portrétem zajateckého tábora, ale není ve svém celku ani halucinací a i z rituálu má jen okamžiky. Scény jako „zajatci vycházejí z polní nemocnice“ anebo „zajatci v podvečer zpívají hymnus“ jsou doplňovány zjevnými nešikovnostmi dramaturgie, jako když v epilogu Lawrence přijde za Harou do cely smrti, přátelsky zavzpomínají na „stará dobrá léta“ (a „vánoce“) v táboře, kamera záběr seshora a Lawrence opět odchází – úplně bez invence, plní pouze funkci „co se vlastně stalo s postavami“… Navíc – oproti Bowiemu se mi projev Toma Contiho jako Lawrence fakt nelíbil – takové papučové anglo-americké nic; Alan Alda hadr. Film tím způsobem „záběr od záběru“ hodně trpí – a nudí… Proč to Ošima točil? Vypadá to jako by si někde v notýsku odškrtával povinné scény. Stín nudy leží pak i na lepších stránkách filmu – na synťákové hudbě z osmdesátek (ta to posunuje z žánru historického filmu směrem k postmoderně), na některých Bowieho extempore (kytkojed) a retrospektivách, ale především na fantastických scénách s filtry. Sám jsem to shlédnul zejména kvůli v Strach a chvění citované poslední táborové scéně a ta opravdu stojí za to! – kdyby si Ošima uvědomil, že tohle není pepř na pečínce, ale pečínka sama, mohlo to vypadat jinak. (24.08.2011)

Může fascinace někým, s kým nesdílíme jazyk ani hodnoty, skončit i jinak než rozčarováním? Těžko hledat dusnější jeviště pro rozehrání dramatu na toto téma, než je válečný lágr někde v subtropech. Neprůhlednou ironii majora Cellierse (David Bowie) chápou Japonci jako podvracečství, které zasluhuje smrt, tedy v lidštějším případě. Velitel tábora Yonoi (Ryuichi Sakamoto) je jediný, kdo to vidí jinak a drží nad ním ochrannou ruku. Dopustil se však fatální chyby v překladu - sebedestruktivní rysy Australanovy povahy si vyložil jako samurajské ctnosti a do své představy se jaksi zahleděl... Neujasněná očekávání a dezinterpretace vedou hrdiny příběhu k těžko pochopitelným činům a krutým koncům. Jediný smířlivý účastník tragédie, doktor a tlumočník Lawrence, nemá šanci být ničím jiným, než nárazníkem obou stran. Bowie tu dokazuje svůj talent, ze stylizované postavy Cellierse udělal člověka sžíraného pocitem viny. Na některé scény, třeba na tu, kdy si zapálí fiktivní poslední cigaretu a vede útěšný rozhovor s fiktivním zdvořilým žalářníkem, se asi nedá zapomenut. Sakamotova ústřední melodie (http://www.youtube.com/watch?v=ClAbJ0kunSc) člověku i po letech evokuje tenhle divný a surový film. Ona divnost nespočívá jen v jeho divadelním náboji, ale hlavně v perspektivě, ze které ukazuje málokdy nahlížená zákoutí mužské psychiky a sexuality. Nepříjemný, ale velmi silný zážitek. (22.01.2013)

Na mně moc artovní (snad) záležitost vtisknutá do prostoru bambusových plotů zajateckého tábora pro spojenecké vojáky na Jávě po pádu Singapuru. Bylo tam pár silných momentů, ale celé mi to těžko drželo dohromady - nebo jsem na to zkrátka koukal ve chvíli, kdy se mi moc nechtělo myslet. Navíc Bowieho nemám rád ani jako hudebníka, ani jako člověka (už jen po vizuální stránce), takže mi tento jedinec - navíc v hlavní roli zcela nesedl. Jsou i lepší filmy o střetu kultur. (31.07.2011)