Tenká červená linie

„Everyone lookin' for salvation by himself. Each like a coal thrown from the fire.” Může válečný film fungovat jako meditace nad smyslem života a zároveň divákovi poskytnout i reálně vyobrazené scény z vřavy bitevního pole? V případě Mallickova vrcholného díla zní odpověď ano. Dvou a půl hodinový epos režisérova ruka mistrně rozděluje na dvě vyvážené roviny. První jsou psychicky rozervaní chlapci, kterým jejich země bezdůvodně dala pušku do rukou a přikázala "Bojuj!". Druhou je pak audiovizuál útočící na emoce, který dokresluje už tak na padrť rozemleté nervy bojujících mužů na obou stranách. Tenká je linie mezi zdravým rozumem a absolutním šílenstvím. (11.05.2008)

(1001) Po zatím třech filmech Terrence Malicka musím říct, že ne vždy mi jeho silně rozpoznatelný rukopis přijde jako dobrá věc. Na Tenké červené linii mě asi nejvíc vyvádí z míry diskrepance mezi obrazem a voiceoverem. Malicka považuji za mistra vyobrazení každého jednotlivého vojáka jako jedinečné individuality, velmi jednoduše je to najednou film o vojácích a nikoliv o válce a to je krásné. A kam se hrabe Spielberg, musím dodat. V komentáři/voiceoveru ale najednou zní všichni velmi podobně, přemýšlejí podobně, jejich osobnost je najednou pryč. To mě nesmírně mate a nejspíš mi to i brání se na film doopravdy napojit. S plynutím času tento problém místy trošičku zeslábne, zejména když se dostane na stručnější myšlenky těch "méně hlavních" vojáků, ale v té době už film běží docela dlouho a já se musím přiznat, že jsem z něj unavená. Použitá hudba tomu také nepomáhá - jak moc jsem toužila slyšet elektrickou kytaru nebo jakýkoliv jiný ostrý zvuk vyjma střílení. Chápu, že už v této tříhodinové verzi musel režisér extrémně zkracovat svoji původní vizi, takže jsem zmatená, co vlastně navrhnout jako řešení. Velmi často jiným filmům vyčítám, že si nechávají příliš málo času na jednotlivé emoce, a tady bych chtěla doporučit zkracování? Vezměme si Bena Chaplina a jeho ženu - nepamatuji si nejspíš všechny epizody vzpomínek, ale z těch delších jsme viděli minimálně návštěvu mola na mořském pobřeží, brodění v moři ve žlutých šatech, milování doma za zataženými závěsy, houpání na houpačce. Kdyby některá z těchto epizod vypadla, nebo všechny až na jednu, jak moc by to film zasáhlo? Byl by to jiný film? Přišel by o svou jedinečnost nebo by za cenu malé oběti získal na spádu? Nevím. Jisté je, že díky tomu odbíhavému, do sebe zahleděnému vyprávění to zcela jistě není film pro mne. Sice obdivuji mozek, který řídí oko kamery, ale neprožívám příběh, který se před ní odehrává. Nejpůsobivější scény: Jared Leto pozoruje, jak se mění světlo nad krajinou. Matt Doran se dotýká citlivky stydlivé. Ptáče se vylíhne na bitevním poli. James Caviezel vidí tvář muže pohřbeného v hlíně. Co mají všechny tyto scény společné? Není potřeba, aby se v nich mluvilo, jsou výmluvné samy o sobě. Ráda bych toho víc tímto způsobem. (08.04.2017)

Tohle byl první film, na nějž jsem šel dobrovolně do kina a měl chuť z něj odejít stejně, jako to udělala asi třetina lidí v sále. Vydržel jsem. To bylo v roce 1998. Tehdy jsem si říkal, že jsem možná ještě příliš malý sopel na to, abych to rozjímání pobral. Po dvanácti letech jsem se na Tenkou červenou linii odvážil znovu kouknout a ono se nic nezměnilo. Je to prostě takové... DLOUHÉ! Kdyby se vystřihly veškeré vzpomínky a představy hrdinů, mohl by z toho být slušný válečný film. Tahleta přemítání vojáků o životě a smrti jsou i v jiných filmech. Jenomže to, na co jde jiný režisér přes několikasekundové herecké výrazivo, zde Malick natahuje na čtvrt hodiny. Zajímavé je, že Zimmerova hudba patří k mým nejoblíbenějším soundtrackům. (07.08.2010)

Bože, toto tak vidieť v kine, tak mám splnený menší sen. Ukážka filmového umenia. Tá hudba zachytávajúca všetky pocity vojaka je dokonalá. Totálne existencionalistické dielo, melanchólia, patetickosť, realistickosť a nazretie až na dno duše vojaka. Všetko, čo počas útoku, zabitia, straty priateľa cíti. Navyše ohromujúce vojenské sekvencie spojené so spojením nádhernej prírody, šum vetra, narodenie vtáčika, východ-západ slnka. Jemnosť a cit pre kameru k prírode je len ťažko nahraditeľný a som rád, že sa Malick pustil do takého odvážneho, kontrastného spojenia. To všetko uprostred nelogickej mašinérie vojen, ktorú exkluzívne prináša plejáda hercov (keď som videl obsadenie, spadla mi sánka) s absolútnym hereckým nasadením. Dejovo ide vlastne len o jednu akciu, jeden útok, ktorí by iní poňali do sotva dvojhodinového priemerného snímku. Tu ide ale o omnoho viac. 100%. (09.09.2007)

Nedopusťme, aby se něco podobného opakovalo! Poměrně zajímavě vyvážený snímek ze druhé světové války. Bojové scény se míchají se vzpomínkami, hodně se tu objevují niterní myšlenky vojáků, což dělá snímek zajímavý. Zkrátka Tenká červená linie není tuctový válečný film, je v mnohém zcela jiný, než ostatní a proto mě možná také zaujal. Velkou roli ve výsledném zážitku hraje také hudba, která je perfektní, stejně jako kamera, jež servíruje místy opravdu nadprůměrné záběry. Sestava herců, která se tu sešla, je hvězdná a je dobře, že nezůstane jen u jmen. Líbil se mi snad každý herecký výkon. K nejvyššímu hodnocení chybí málo, ale 4* jsou též dobré. (16.08.2010)