Iveta - Série 3

Prokletí života, touha po čemsi vzácném jako je obyčejná láska, síla jíž se nedostává. Jak hodnotit něco, u čeho člověk trpí, když sleduje, jak někdo milý a talentovaný otevírá náruč temnotě a propadá beznaději, a ten nebo ti, kdo mají být opěrnými body selhávají na celé čáře pod vlivem vlastního ega? Ivetin osud sám o sobě je silný a známe ho aspoň v obrysech zřejmě všichni, a to bohužel i my, kteří bulvár nečteme a nikdy jsme za něj neutratili ani korunu. Ale vidět závěr Ivetiny pozemské pouti v soukolí nabubřelosti pánů Rychtáře a Macury, v touze po zisku všech bulvárních hyen a v prostoduchosti obyčejných lidí, kteří hltají každou zprávu o jejím životě, navíc na velkém kinoplátně, to je síla. Tvůrci odvedli kus poctivé práce, kdy jsem ani na okamžik nedokázal odtrhnout zrak a jen jsem se zájmem sledoval zkázu člověka, jež se před mými zraky odvíjí. A byl jsem vděčný za každou odlehčenou scénu, kdy jsem se mohl zasmát. Ať už to byly scény s Arturem, Pepa Rychtář v Itálii, či scény s bulvárem, kdy u mě byla tenká hranice mezi smíchem, smutkem a vztekem. Závěrečná série nabízí bravurní herecké výkony, kdy za mě exceluje Filip Rajmont, jenž si protekčního fracka Pavla Novotného dává absolutně na pána, ale nezaostává ani David Prachař, Richard Krajčo a Karel Šimek v roli Artura. V hlavě mi zůstává plno silných scén, kdy absolutně dominuje úplný závěr poslední epizody a následná titulková sekvence. Nejsilnější moment celého večera pro mě byl ohromující potlesk v sále, jenž se rozezněl spolu s potleskem na plátně. Mrazení v zádech, chvění, emoce. A hluboká poklona všem. Jeden život, jeden osud. To krásné přetrvává. To smutné odvál čas. Slavnostní premiéra tří závěrečných epizod v pražské Lucerně byla navýsost výjimečným zážitkem. (07.05.2024)

První dvě série Ivety jsou opravdu klasa, takže jsem s nadšením sobě vlastním využil možnost jít na slavnostní předpremiéru v Lucerně, abych závěrečnou sérii mohl vidět na velkým plátně. Třetí série Ivety je tobogán emocí, který v českých poměrech nepamatuji. Ivetin osud je plný bolesti na duši, smutku a především neskutečnosté osamomělosti. Mnohokrát jsem cítil jak Iveta vysloveně hledá někoho o koho by se mohla opřít, kdo by jí dal pocit porozumění a opory, ale bohužel měla kolem sebe až neuvěřitelnej soubor kreténů a její pád na dno mně opravdu dal hodně zabrat. Některé scény, třeba s Arturem na jejich narozeninách ukážou Ivetku šťastnou, stejně jako její comeback u kterýho jsem jí držel palce víc než sobě při losování šťastných deset, ale bohužel štěstí trvá vždycky jen krátce, než se opět nad Ivetou potemní. Tvůrcům se povedla i závěrečná ttulková scéna, protože jestli tě nesrazí k zemi předchozí dění, tak závěr to udělá spolehlivě. Ano, měl bych i vyčítky, vesměs technické povahy, občas jsem slyšel špatně Artura, přespříliš makro záběrů na Ivetin obličej, ale to jsou proti té tsunami plné emocí jen banality. Anna Fialová dává Ivetu na bohyni, ale i ostatní hrají skvěle, třeba Karel Šimek jako Artur to je neskutečná dokonalá podoba a jeho scény patří mezi to málo vtipné, kdy se člověk zasměje. David Prachař jako Rychtář je taky bezchybnej, nejvíc mám v paměti první společnou scénu, kdy tam stojí naproti Ivetě, ta mluví za všechno. Filip Rajmont toho bulvárního podčlověka trefil naprosto dokonale. Iveta je klenot, který se umí pořádně trefit do srdce možná i proto, že Ivetin osud se týká všech co čtou bulvár nebo v dnešním éře dělají ze sociálních sítí stoku nenávisti, povrchnosti a laciných senzací. (07.05.2024)

V téhle řadě už se dostáváme do období, které víceméně asi všichni známe. A kdo říká že ne, tak ten to sledoval 24/7. Úplně se tak přeskakuje období s Jiřím Pomeje či takové autorsky chudší období, kdy byla Iveta mimo světla reflektorů. Těžko říct proč, jestli třeba neměli práva na JP, protože jeho jméno vůbec nezazní. Rovnou se tak vrháme do náruče Pepy Rychtáře a jeho legendárních soubojů s ochráncem žen Macurou. Ano, místy to pochopitelně působí až komicky, celá ta absurdnost situace, do které se nechala Iveta vmanipulovat svou naivitou, hloupostí, či do toho spadla skrze návikové látky. Tvůrci ve třetí řadě více chodí po špičkách. Tam, kde byl Sepeši vykreslen jako jasný mačo, tak tady tvůrci nemají odvahu či dostatek informací na to, aby jasně ukázali na to, co bylo příčinou sebevraždy Bartošové. Nově obsazený Artur je bohužel herecká tragédie, stejně tak masky v některých scénách, kdy prostě pořád vidíte, že Anna Fialová je mladá holka a netáhne ji na pade. Třetí série jako celek je nejslabší ze všech tří. Nedokresluje bohužel příběhy některých postav, které si odbyjí jen povinná camea, ale jejich aktuální situaci se více nedozvídáme, a vlastně se nedostane pořádně ani k samotnému konci IB, který vyřeší formou závěrečných popisků. (30.05.2024)

Škoda té více než desetileté pauzy v ději, divák ztrácí návaznost a postavy pořádné kontury. Nepřítomnost Pomejeho beru trošku jako alibismus novy (často s ní spolupracoval) a celkově je série spíš takovým letem světem posledními pár turbulentními měsíci Ivetina života, které jsou okořeněny občas zajímavými hrátkami s časovými rovinami a jedním zvláštním okamžikem (fanoušek-mašinfíra). Čekal jsem fakt něco silnějšího. 50%. (17.06.2024)

Na tohle už se vůbec nedalo dívat. Že je Samir kretén, bylo zřejmé už v předchozích minisériích. Ale tady tedy předvádí něco ... vlastně velké NIC, a vyžívá se v zobrazování psychicky labilního a nemocného člověka. A při momentálním úspěchu 66% zde bude daleko víc labilních lidí. Otázkou je, proč toto a takto bylo vůbec natočeno. Upravená otázka z Pelíšků: Komu tím Samir pomohl?!!! (24.06.2024)