Deník komorné

Luis Buñuel obsadil do hlavní role snímku "Deník komorné" krásnou Jeanne Moreau, která ukázala, jak je skvělou herečkou a dovedla tenhle celkem silný příběh podat naprosto úchvatně. Není hlavní devizou, tou je i režie a kamera, ale díky ní skutečně poznáte, jak také může vypadat život na aristokratickém venkově. (11.05.2017)

Alespoň pro mne opomíjený film je velmi milým diváckým překvapením. Současně se mi vybavil se jiný francouzský film jiného španělského režiséra Carlose Saury ANNA A VLKOVÉ. Francie počátku třicátých let zřejmě bezprostředně před pokusem o fašistický puč 8. února 1934; DENÍK je nejen obrazem mikrokosmu jedné rozlehlejší usedlosti (sídla), ale tehdejší francouzské společnosti vůbec. Svým způsobem je DENÍK také filmem bez kladných hrdinů; spíše by se dalo mluvit o velmi nečernobílých postavách, z nichž ke kladu má nejblíže bystrá, samostatná, humorem i rázností sršící komorná, která si je současně vědoma toho, že její biologické hodiny opravdu bijí (jsme na počátku třicátých let minulého století, ne dnes). V něčem DENÍK zase připomíná naše filmy typu výtečné sondy do života středních vrstev MORÁLKA PANÍ DULSKÉ režiséra Jiřího Krejčíka (motiv nechtěného těhotenství). Nezúčastněný režisérský i scénaristický pohled, odpovídající nástupu Nové vlny, provázejí dva nedořečené otazníky. První, hrůzná smrt malé Claire, je naznačen dostatečně; druhý, vztahující se k smrti Maugera, tchána Celestiných domácích, naopak zcela zaniká (scéna se zkumavkami a mícháním lektvaru s náznakem velké vzájemné averze mezi dcerou Monteilovou a otcem). Nedořečených míst - nevyřčených vykřičníků - je ve filmu víc; nikoliv náhodou se dále vztahují ke katolickomonarchistické ACTION FRANCAISE a k oblasti někdejšího royalistického regionu. Pominout nejde ani vynikající, opravdu mimořádný výkon Moreauové. DENÍK je filmem, který sice nedosahuje na velehorské vrcholy, ale udržuje se v jejich blízkém dosahu. (17.08.2010)

Já vím, zní to jako klišé, ale tak vzácně propracované a filmařsky okouzlující adaptace knižních příběhů se dnes již nevidí... Stačilo mi jméno režiséra a herečky, abych věděl, že se chci na film podívat. Vůbec jsem netušil, o čem bude vyprávět, rozjezd probíhal pomaleji, ale už od úvodních titulků mou pozornost plně zaměstnávala nádherná černobílá kamera, která krásně dotvářela atmosféru venkovského panství ve Francii 30. let. Luise Buñuela mám spojeného se surrealistickými či jinak provokativními snímky, v nichž jejímu tvůrci většinou nezůstává nic svaté. Deník komorné je jedním z filmů, v němž Buñuel dokázal, že umí perfektně natočit i klasické drama, opět se projevil Buñuelův cit pro detailní vykřeslení charakteristik a psychologie postav. Právě často podivné charaktery i drobné neshody uvnitř domku či mezi sousedy dávají tušit, že se rozjede napínavé drama, v němž pak Buñuel obratně přechází z psychologického dramatu k menší kriminálce i výrazné historicko-společenské linii. A je to vskutku až do závěrečné symbolické scény opravdová filmová pastva. Bylo mi potěšením i díky Jeanne Moreau a Michelu Piccolimu opět v jednou odlišných hereckých polohách; novým objevem pro mě je výborný představitel záporné role Georges Gergét. 90% (01.11.2020)

Ve filmech Luise Buňuela nic není takové jak by se mohlo na první pohled zdát. Deník komorné není pouhým příběhem služky na venkovském sídle. Do filmu je zakódována atmosféra a nálada ve společnosti, která většinou předchází neblahým společenským proměnám. V mnohém by se také dala vztáhnout na situaci dnešní světové hospodářské krize. Ve filmu je jedinou kladnou postavu dítě, které je však brutálně zavražděno. Ostatní postavy jsou jen přehlídkou špatných charakterových vlastností, kdy si divák říká, že to až hraničí s pohrdáním lidmi. Chudina, alespoň ta část, která není úplně odevzdaná a tupá, je nasáklá nenávistnými a násilnickými tendecemi a téměř se blíží k pojmu lůza a naopak šlechta je v Buňuelově podání velice lakotná, slabá na pokrají morálního a kulturního úpadku. Z tohoto rozkolu nemůže vzejít nic jiného než konflikt. Spousta událostí je zde pouze naznačena, některé jsou podány prostřenictvím nejdnoznačných jinotajů. což činí z filmu příjemnou podívanou pro skutečné filmové fajnšmekry. Na druhou stranu, ty nejlepší filmy, které Buňuel natočil, vznikly, když se režisér úplně osvobodil od narativních konvencí a začal intenzivně koketovat se surealismem. (20.10.2011)

Nelichotivý náhled do života jedné venkovské bohaté rodiny, jejích sousedů a jejího služebnictva. Dalo by se říci, že každá z postav má nějakým způsobem pokřivený nebo alespoň narušený charakter, z čehož nám nakonec vychází vcelku trefná kritika životního stylu. Vše pak ještě umocňuje samotný závěr, ve se upouští od dalších lidských hodnot. (10.05.2007)