Ha-Chayim Al-Pi Agfa
Life According to Agfa
Obsahy(1)
Novinář, scenárista, herec, producent a režisér Assi Dayan je synem slavného generála Moshe Dayana, avšak ve svých filmech demýtizuje izraelskou společnost. Titul jeho filmu odkazuje na fotografku Leoru, která zachycuje momentky z malého tel-avivského baru. Děj sevřený do dvanácti hodin - od odpoledne do svítání - je zalidněn postavami kolem tohoto baru. Podnik provozuje stárnoucí Dalia a mladší Leora, v kuchyni pracují dva muslimové a u piána sedí intelektuálský písničkář. Nejpestřejší jsou návštěvníci: úzkostná žena, narkomanka, agresivní parta vojáků, arabští hippies i oba milenci majiteleky. Mikrokosmos odcizených a osamělých hrdinů je inscenován jako melodrama a „film noir", do něhož však silně prosakuje izraelská realita. Čemobílý snímek, jenž se zabarvuje teprve za úsvitu, patří mezi nejvyzrálejší izraelské filmy. Absolutní klenot, kromě původní hudby zní ve snímku i písně Leonarda Cohena. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (21)
Film by byl na pět hvězd, kdyby se vše nemuselo stát "Kým sa skončí táto noc” - Radektejkal tu určuje lepší místo konce filmu přesně. Na druhou stranu, my to poměřujeme decentností československé nové vlny a tohle je blízký východ. Překvapivě otevřeně je tu zobrazena společnost - sice různorodá, problematická, ale Dayan zobrazuje rodinné vazby, sex i drogy sympaticky pozitivně a věcně. Pro mě byla v Agfě přeci jen trochu vyčpělá hudba - ne ta Cohenova - ale ta originální tlačila na pilu jak slovenské rockové osmdesátky - tady jsem cítil trapnost a chtěl být už už za tím hraním. Celek je ale výživný, působivý kus, jiný, silný svět, občas neskutečné obrazy - dívka na okně.. ()
Několik převážně nočních hodin v jednom baru, ve kterém se rozehrává a dohrává kolotoč tragických osudů povětšinou extrémně nesympatických postav. Hvězdu navíc přidávám za báječnou hudbu a působivé černobílé provedení, dodalo to vyprávění jistou atraktivitu. K příšernému závěru netřeba slov. Kdyby se to alespoň vyhnulo teatrální efektivnosti (krvavý kříž, vyhřezlá střeva). ()
Atmosféra, scénář, který Vás vtáhne do děje a hrdinové jsou najednou tak blízko, jakoby jste je potkávaly ve svých baerch a hospodách... Ani jeden z nich před sebou nemá šťastnou budoucnost... Ne, nemá, ale takový už je život, každýmu to nevychází... Partička vojáků? Kdo by to neznal... Nalití, sprostí, myslí, že se kvůli nim zblázníme? Zasloužili vyhodit... Přeci zasloužili vyhodit... Ta budoucnost možná nebyla nejkrásnější, ale byla... Smrt ještě neměla přijít. Nesmyslná a šokující. Jen aby narovnala pochroumané ego... Nikdy už se na ten film znovu nepodívám a už si nikdy neposlechnu Cohenovu Who by fire bez slz v očích. ()
Tak jsem si po nějaké době pustila na základě doporučení opět jeden izraelský snímek a hned z toho byla moc hezká i když ne zrovna optimistická koláž nešťastných osudů návštěvníků i zaměstnanců malého tel-avivského baru, snímek kterému černobílé noir provedení, hudba Leonarda Cohena a celková neuspěchanost dodávají neopakovatelnou atmosféru. Snad jen ten konec bych přes všechnu jeho mrazivou působivost, nechala přeci jenom více otevřený... ()
Byl bych raději, kdyby film končil odchodem muže a ženy do noci (jak filmy mají končit a tento k tomu neměl také daleko). Jaké poselství neslo následné vystřílení lidí a věcí v baru Barbie? Bylo to nepatřičné místo? Byli tam nepatřiční lidé? - odnesl i Czerniak/Dylan, který, byl vedle Agfy z celého osazenstva asi nejsympatičtější. Konce filmů však často klamou a proti srsti se jim přifaří šťastné nebo nešťastné rozuzlení. Důležité je tělo filmu, a tohle tělo byla mnohohlavá saň. ()
Galerie (3)
Photo © Mecklberg Media Group
Reklama