Nazarin

Jakoby Luis po té 30-ti leté filmové dovolené po Andaluském psovi ještě pořádně nenabral tempo, které ho zdobí v jeho pozdějších filmech. Tohle bylo zoufale prázdné a nudné. Čtu tady, že je to myšlenkově bohatý snímek, trochu pochybuji, ovšem budiž, jsou to ale už myšlenky stokrát slyšené, ničím překvapivé, pro mě nezajímavé. Je hezké, že se Buñuel neustále zabývá problémem náboženství (respektive křesťanství), ale zde použil, k mému nemilému překvapení, víceméně nekritický přístup. Těžko říct, zda jde o podobný umělecký záměr, jaký udělal třeba Pasolini ve svém Evangeliu podle Svatého Matouše, nebo tehdy skutečně proti církvi tolik neměl. Herecké výkony ženských nic moc, hudba opět nic, škoda absence surrealismu. Navíc jsem fakt nebyl schopen udržet 100% pozornost, jak moc mě to nebavilo. (14.12.2007)

Dalsi Bunueluv nabozensky kus. Tentokrat jsem si odnesl poznatek, ze hystericka devka, to je pohroma, ale ani zdaleka ne takova pohroma, jako hystericka krestanka. Kdyz dostane amok hystericka krestanka, je z toho neskutecna party (coz muzu potvrdit) a zaroven jsou z toho nejlepsi a nejzabavnejsi momenty tohohle filmu. Skoda, ze se Bunuel nenarodil o nejakych 20 let pozdeji, protoze jeho novejsi francouzska tvorba je mi o dost sympatictejsi, nez tyhle oldschool low-tech kousky z Mexika. 6/10 (09.03.2012)

Luis Buñuel se nezapře v tématu víry, stejně jako v několika lehce vtipných nápadech vložených do jinak hodně vážného děje (např. přicházení a vycházení do bydliště hlavní postavy oknem), doplní si společnost vedlejších postav i liliputánem, natočí poutavé scény, odvypráví zajímavý alegorický příběh s nejedným pozoruhodným dialogem a myšlenkou... ale tentokrát mě přesto neoslovil vcelku tolik, jak jsem zvyklý. Možná se až příliš motá kolem té posvátné víry, k níž oproti panu režisérovi nemám tolik silný vztah. Ale spíše mám dojem, že tenhle černobílý mexický snímek z konce 50. let už přeci jen zestárl na to, aby i z dnešního pohledu přinesl v rámci žánru dramatu souvisle hutný prožitek po celou dobu. Příběh o střetu názorů a postojů odhodlaného lidského jedince s radikálně smýšlícím okolím, uznávanými dogmaty a lidskými předsudky vnímám rozhodně jako silný, provedení s kolísavou atmosféru už zdaleka tolik ne. [70%] (02.04.2023)

V prvé řadě si je třeba uvědomit, že se jedná o adaptaci povídky španělského liberálního kritického realisty Benita Peréze Galdose (z Buňuelovy dílny je i další zpracování jeho díla, a to Tristana), která dokonce vyšla v českém překladu (a jeho další práce, zvláště velmi kritická Doňa Perfecta, jsou také známy českému čtenáři). Možná je pro leckoho matoucí, že hlavní postava Nazarin je sympaticky altruistická a připomíná Krista, ale to, co španělské liberály, anarchisty a komunisty hlavně iritovalo, byla teologie hodně zahořeněná ve středověku a baroku, s kombinací askeze a třpytivosti, podporování pověrčivosti. V Mléčné dráze podává obraz španělského typu římské církve Buňuel ve frašce, v Nazarinovi skrze zrcadlo obětavého kněze. (13.02.2013)

Doporučuji komentář S. Greydana (http://www.decentfilms.com/sections/reviews/nazarin.html ), který dobře popsal, jak je Bunuelův snímek posledku k náboženství skeptický a že ukazuje křesťanství jako bezvýznamné navzdory tomu, že příběh Nazarína pojednává o svatém knězi bez vší ironie a výsměchu. Otec Nazario je skutečným, radikálním následovníkem Krista, ale jeho svědectví je představeno jako marné, nezanechává ve světě ani v lidech stopy. Film je naštěstí prost vší jednostranné ideologičnosti a může se stát podnětem k mnoha úvahám. Vatikán dokonce roku 1995 zařadil Nazarína mezi patnáctku zvláště významných filmů o náboženství (http://www.decentfilms.com/sections/articles/vaticanfilmlist.html ). (23.12.2007)